Ruce doktora Marbusse

Vrchní inspektor Tanqueray Hanburys kráčel londýnskými ulicemi ke svému domovu. Mezi podřízenými měl přezdívku Tank – věděl o ní a celkem mu nevadila. Jednak to byla docela praktická zkratka, jednak mu ji prý dali podle té nové francouzské zbraně: pancéřového vozidla s velkou hlavní. Připomíná jim údajně jeho hlavní povahové vlastnosti – vytrvalost, trochu neurvalý styl a údernost, pokud jde o boj proti zločinu.
Teď mohl být „Tank“ spokojen. Měl za sebou úspěšné odhalení „londýnského upíra“, psychopatického vraha, který zabíjel mladé ženy prokousnutím krční tepny. Tankovi se podařilo najít dentistu, který zhotovil nezvyklý zubní nástavec ze zlata. Jedna z žen pak náhodou přežila útok „upíra“, zapamatovala si jeho charakteristický „zlatý úsměv“ a usvědčila Tankova nadřízeného. Tak se stalo, že byl jmenován vrchním inspektorem…
Z úvah jej vytrhl policista, zjevivší se z mlhy jako duch. Když spatřil Tanka, zasalutoval a spustil: „Promiňte, pane, poslali mě za vámi. Vím, že už jdete domů, ale zdá se, že byl spáchán zločin.“ Vrchnímu inspektorovi bylo jasné, že půjde nejspíše o vraždu, když poslali přímo pro něj.
A měl pravdu. Zanedlouho stál na místě činu, v jedné z nejbohatších londýnských čtvrtí, v domě slavného technika a vynálezce doktora Marbusse. Obětí vraždy se stala krásná Marbussova žena Olívie. Tank vzpomínal, co o ní ví: Doktor se s ní oženil asi před rokem, byla o mnoho let mladší a nesmírně přitažlivá. Původu byla poněkud záhadného a zlé jazyky šeptaly něco o její přelétavé povaze a občasných nevěrách. Ale nic určitého. „Budu muset prověřit i to,“ napadlo Tanka.
Mrtvá ležela na zemi ve svém budoiru, celá přikrytá čistým damaškovým prostěradlem. Místnost byla vzorně uklizena, nikde žádné stopy zápasu nebo prohledávání. Přes postel byly přehozeny večerní sametové šaty. Dveře do místnosti neměly poškozený zámek. „Kdo ji našel?“ zeptal se inspektor. Z hloučku policistů, tísnících se vedle v salonu, vystoupil starší statný muž v černém žaketu: „Našel jsem ji já, pane, se svým přítelem Whitebym. Jmenuji se Marbusse, doktor Marbusse. Jsem… byl jsem jejím mužem.“
Inspektor mu podal ruku: „Upřímnou soustrast, pane. Jsem vrchní inspektor Hanburys. Povězte mi, prosím, všechno pěkně popořádku.“ Doktor Marbusse se odmlčel a pak začal svoji výpověď: „Dnes odpoledne jsem jako obvykle odešel do klubu. Seděli jsme tam tady s Whitebym. Žena výjimečně zůstala sama doma, protože služebná si dnes odpoledne vzala volno – jela za sestrou na venkov. Během odpoledne mě napadlo, že bychom mohli zajít ve třech, i s Whitebym, na večeři. Tak jsem Olívii z klubu zavolal, aby se převlékla, že ji vyzvedneme kolem šesté.
Krátce před šestou – přesně to nevím – jsme přijeli s Whitebym drožkou k domu. Zaplatil jsem drožkáři, odemkl a vstoupili jsme dovnitř. Volal jsem na Olívii, ale neodpověděla mi. Tak jsem Whitebymu nalil tady v salonu skleničku, zaklepal jsem a vstoupil do jejího budoiru. Tam už ležela na zemi, na krku měla tmavé podlitiny a byla úplně studená…“ Poslední slova pronesl doktor Marbusse s viditelným dojetím v hlase.
„Děkuji, pane doktore,“ odvětil Tank a svoji pozornost obrátil k malému nervóznímu mužíkovi opodál: „A vy budete nejspíš ten rodinný přítel, pan Whiteby, že?“ mužík přistoupil řízným vojenským krokem, přičemž nejvíce vypadal, že spolkl pravítko. „Jsem major John Whiteby. S doktorem Marbussem nemám nějaké užší přátelské vztahy – naše kontakty jsou spíše obchodního rázu, abych tak řekl.“ – „To se hodí, majore. Alespoň bude vaše výpověď zcela nezaujatá. Povězte mi, stalo se všechno opravdu přesně tak, jak vypověděl doktor Marbusse?“ – „Jistě. Doslova jak řekl, pane inspektore.“ Tank přikývl: „Tak se půjdeme podívat na mrtvou. Mohl byste jít, pane doktore, se mnou?“ Otevřel dveře budoiru a vkročil. Doktor Marbusse jej váhavě následoval.
Inspektor zavřel dveře. Nerad pracoval v hloučku statistů. Sundal z mrtvé Olívie prostěradlo. Ležela na koberci oděna jen do spodniček a nedošněrovaného korzetu. Na krku měla temné podlitiny, v nichž nebylo těžké rozeznat ruce. Velké mužské ruce. Výraz jejího stále ještě krásného obličeje byl velmi překvapený. Inspektor se podíval na doktora Marbusse: „Hýbal jste tu s něčím, než jste nás zavolal?“ – „Ne, pane. Jen jsem ji přikryl prostěradlem. …Nechtěl jsem, aby ji všichni viděli ve… v negligé.“
Inspektor Tank se rozhlédl po místnosti: „Něco se mi zdá podivné, pane doktore. Řekněte sám: místnost je uklizená, zámek na dveřích budoiru nepoškozen, dveře od hlavního vchodu jste sám odemykal při příchodu, vaše žena nejeví známky násilí… Ztratilo se něco z vybavení domu nebo tohoto pokoje?“
Doktor Marbusse se zamyslel: „Ne, pokud jsem si zatím všiml, tak ne.“ – „Má dům ještě jiný vchod?“ – „Ano, pane, zadní vchod pro služebnictvo.“ – „Tak tedy dobrá. Půjdeme si jej prohlédnout. Na vaši paní se zatím podívá soudní lékař, uděláme si pár fotografií a ostatky převezeme na patologii k soudní pitvě.“
Cestou domů Tanqueray Hanburys přemýšlel: „Doktor Marbusse je zvláštní člověk. Všechny indicie jako by ukazovaly na něj. Také zámek u zadního vchodu byl neporušen, dokonce závora zastrčená zevnitř. Na zmínku o pomluvách, týkajících se údajné manželské nevěry, reagoval podrážděně. Také překvapený výraz zavražděné podporoval domněnku, že svého vraha znala a jeho náhlá změna chování ji natolik překvapila, že se ani nesnažila bránit.
Jenže Marbusse má železné aliby. Ten Whiteby je naprosto věrohodný svědek a v klubu viděla řada dalších svědků, včetně barmana, že Marbusse neodešel během odpoledne ani na chvilku. Barman dokonce potvrdil obsah jejich rozhovoru – a podařilo se najít také drožkáře, který je přímo z klubu odvezl až před dům a viděl, jak Marbusse v udanou dobu odemyká hlavní vchod…“ Tank uléhal do postele dosti unaven až po půlnoci a nezbývalo mu věřit, že ráno bude moudřejší večera.
Do jisté míry ano. Doktor na patologii potvrdil smrt zardoušením, a to nejméně dvě hodiny před dobou nálezu, bez jakýchkoli dalších stop násilí. „Vypadá to, vrchní inspektore, jako by ji někdo právě šněroval, protože korzet měla stažený sotva zpoloviny. Pak jako by ji náhle popadl za krk a zardousil. Musel mít ukrutnou sílu…“ – „Služebnou tedy vylučujete?“ – „Síle stisku to neodpovídá. Ale rozhodně byste s ní měl promluvit.“
To mu pochopitelně nemusel říkat. Služebná, která se vrátila od sestry, byla upřímně zděšena: „Neměla jsem jezdit… Nebohá paní, kdybych nejela, možná by ještě žila!!! To si do smrti neodpustím.“ Opravdu měla volno, ale ne na vlastní žádost. Nabídl jí ho ráno doktor Marbusse. Byla prý dost překvapená, ale rozhodně neprotestovala.
Inspektor Hanburys ji vzal do budoiru, kde došlo k vraždě, aby potvrdila, že se nic neztratilo. „Aby ne, pane! A kde jsou ty umělé ruce?!“ To Tanka zaujalo. „No támhle, vidíte ten stolek?“ V rohu místnosti stál osamocený stolek, nad jehož účelem už Tank přemýšlel. „Měl by být tady - a na něj patří ty umělé ruce. Pán je vyrobil pro paní. Prý aby ušetřila za komornou. Je to takový automat: krabice a mechanické ruce, které paní stahují šněrovačku. Ale teď jsou pryč!“ Vrchnímu inspektorovi bylo náhle vše jasné: „Ukažte mi, kde máte uložena čistá prostěradla, rychle!“
Služebná otevřela jednu z vestavěných skříněk – a tam mezi pokrčeným prádlem ležely kovové mechanické ruce. Inspektor je postavil na stolek a požádal služebnou, aby je spustila. Ruce se rozpohybovaly: nejprve uchopovaly ve vzduchu neviditelnou tkanici a prováděly pohyb, jako když komorná utahuje korzet, po chvíli se však mechanické paže zvedly vzhůru a nebylo pochyb o tom, že pohyb, který provádějí, není nic jiného, nežli škrcení. Vrchní inspektor Hanburys zvedl telefonní sluchátko, aby zavolal na stanici a zařídil zatčení doktora Marbusse.
Právě v tu chvíli však již zlotřilý doktor Marbusse, který využil půldenního náskoku k vybrání veškerých peněz své ženy, nasedal v dokonalém přestrojení do coupé mezinárodního rychlíku do Paříže.