SANATORIUM SOMNIARE


ANEB
KAM ODCHÁZÍME VE SNECH

snové záznamy: E. L.
lékařský deník: Z. H.

S úctou a v pokoře
maličké mušce TSE-TSE
za její inspirující
štípnutí.


„Stále zaměňuj sen za realitu a naopak. Neexistují žádné logické přechody. Mezi snem a realitou je jen jeden nepatrný fyzický úkon: zvednutí nebo zavření víček. U denního snění odpadá i ten.“

Jan Švankmajer: Síla imaginace


Incipio scribere cum aequo animo et claudis oculis...


Dnešní příjem: pacient E.L., středoškolský profesor. Chudák, úplná živá mrtvola.
Jeho spis – Dg. Alienatio mentis. Apnotický syndrom, kryptogenní.
Parere: Caput – circulus vitiosus Facies – magnum ignotum
Corpus – stupor Kardia – libidinózní membrum vivile – maior, dakryorea
Balanos – rectus, mobilis Remendia – nootropika, roborancia, amfetamin
Cave – desiderium – appeteus tactum muliebris papilla mammaria

Vstupní pohovor

Pacient přichází v doprovodu sestry do mé ordinace. Společně jej usadíme do křesla. Sestra mu pokládá obvyklé otázky: „Pane profesore, slyšíte mě? Víte, kde nyní jste?“ Pacient zjevně nereaguje. „Co tomu říkáte, pane primáři?“
„Navrhuji placeba per os.“ odpovídám. Pacient nadále zírá nepřítomně kamsi před sebe. Sestra se vyplašeně zeptá: „Placeba per os?!“ – „Samozřejmě! A než pro něj společně objevíme onu bájnou panaceu, bude je brát bis in die. Choďte s ním do parku na krátké vycházky, ad interim... Nechcete si to raději zapsat, Soňo?“ dívám se na sestru, která je nyní bledá jako stěna. „Ne, já si to budu pamatovat. Já jenom... Myslíte, že má vůbec nějakou naději?“
„Je to náš jediný pacient, takže se trošku snažte. Budete s ním ve dne v noci, Soňo,“ dodávám trochu zvýšeným hlasem. „Ručíte mi za něj svými vlasy!“
Sestra již neodpovídá. Pomáhá pacientovi vstát a pomalu odcházejí ven z ordinace. Nechávám otevřené dveře a dívám se za nimi. Přiznávám si, že vůbec netuším, jakou zde máme šanci na úspěch. Tělo je ještě funkční, avšak jeho mysl – bojím se domyslet...
Není už navždy ztracena?
Sopor urget...
Chodba sanatoria je konečně prázdná. Zavírám dveře ordinace a odvracím svoji pozornost jinam: po zbytek dne si listuji v Medicinman Tribune, popíjím kávu, relaxuji... Na chodbách klid, ticho... Již žádný další příjem. Znovu nahlížím do spisu profesora:
(pozn. Inaptus, návrat žádoucí.)
Cubitum eo
Status praesens – sopor profundus...
Po několik dalších dní se pacientův stav nemění. Nadále vůbec nemluví. Procházky parkem. Venku je podzim.
Sestra naivně navrhuje zábaly z dubového listí. Neprotestuji, ale v duchu se tomu usmívám. Nevěřím na žádné lidové léčitelství. Kdyby vše bylo tak snadné! Optimum medicamentum hic quies...
Ze své ordinace mám výborný výhled. Pokračování observace otevřeným oknem do zahrady. A opět: cubitum eo...
Můžeme toto považovat za jistou známku regrese? Pacient se zvolna šourá chodbou sanatoria za pomoci sestry. U dveří kuchyně se sám od sebe zastaví, otočí hlavou, jako by chtěl vejít dovnitř. Nasává nosem vzduch. (V kuchyni se právě smaží řízky k obědu.) Náhle – sotva postřehnutelný úsměv na jeho tváři vystřídá opět pastózní ztuhlost. Za chvíli se šourá dále následován sestrou.
„A co ty zábaly z dubového listí?“
„Ty už jsem zkoušela. Já nevím, možná že bych měla ještě nasadit čípek, co myslíte, pane primáři?“
„Jak chcete, Soňo, zkuste i čípek.“
Začíná se mi líbit její odhodlání – anebo se tolik snaží jen kvůli svým dlouhým vlasům? Nescio...
Zavírám dveře do své ordinace. Jdu spát.
Je pozdě v noci. Budí mne důrazné klepání: „Tohle musíte vidět!!!“
Soňa je celá rozrušená. Rychle si navlékám svůj plášť a spěcháme tmavou chodbou k pokoji našeho pacienta. U lůžka je rozsvícená malá lampička. „Podívejte se,“ šeptá a ani já se neubráním vzrušení. Pacient leží s blaženým úsměvem, rukou jako by dirigoval neviditelný orchestr. Nemožné?
Ihned se mi vybaví Hérakleitova slova: „Člověk si za noci rozdělává světlo, ježto mu vyhasl zrak.“ Ano! Optimum medicamentum quies Morfeus...
„Je v něm víc duševního života, než v nás dvou dohromady, Soňo! Musíme ho vzbudit. Hned. Tady. Právě teď! Pomozte mi s ním!“
Sestra mi pomáhá posadit pacienta na posteli. Pro jistotu si ještě navléknu gumové rukavice a potom lehce štípnu pana profesora do tváře...
Vivamus et Amemus...
Podařilo se. Profesor je probuzen! Sedí na posteli, nepřestává dirigovat, ale zcela určitě o nás ví, neboť se náhle zeptá: „Quid me voltis?“ – Nevím, co na to říct a sestra také mlčí. Znovu: „Quid me voltis?“ opakuje profesor a dívá se na mne. „Uter nostrum natu profesor est? Tune an ego?“
„Vós, vós!“ uklidňuji pacienta a sestra mu pomáhá ulehnout. „Odpusťte, že jsme vás probudili, pane profesore.“ A jako bych i nyní slyšel jakousi zvláštní hudbu. „Copak to dirigujete?“ – Profesorovy oči zajiskří: „Ódu na Paracelsa. Neznáte?“ Sestra mu utírá z čela pot a uklidňuje ho: „Víte, kde nyní jste? Tady je snové sanatorium... Dormine fast est...“¨
„Můžete spát, jak dlouho chcete.“
Profesor zavírá oči a za chvíli spí, ale nepřestává se na nás usmívat. Stojíme mlčky nad ním a pozorujeme ten úsměv. „Zůstanete u něj, Soňo. Hned ráno mu dáte tužku a papír. Musíte ho nějak přimět psát – slibte mi to!“
Soňa přikývne. Zanechávám ji samotnou s pacientem a odcházím do ordinace. Nespím. Nemůžu se dočkat rána...
Teprve před polednem přichází sestra a podává mi několik popsaných listů: „Tady to máte!“ – „Výborně! Nyní se můžeme pustit do díla. Jen nevím, zda nám bude jeden vzorek takto odebrané snové tkáně stačit. Není vám něco?!“
„Když on, teda pan profesor, při psaní je pořád chtěl mačkat!“
„Co?“ - Vidím, že Soňa je stále červenější v obličeji.
„No, moje ty - -...“ – „Vaše prsa? Ale to má přece v papírech! Jenom ho nechte mačkat, Soňo. A na ty zábaly už se vykašlete! Už žádný priessnitz, žádné vycházky, psát bude!“
Ani teď mi Soňa neodporuje. Začínám docela obdivovat to její dívčí hrdinství. Usedám do křesla a konečně se začítám do profesorových snů...


Manifestační sen

Je léto a já jsem v rozlehlém starém domě plném slunce. Všude je plno lidí, uvnitř i na zahradě kolem kruhového bazénu. Máme hosty.
Scházím po širokém dřevěném schodišti z prvního patra, a tu mě zaujme, že jedno prkno je uvolněné na obou stranách ze zdi a uprostřed rozštípnuté.
První, co mě napadá, je, že to musely udělat ty malé děti, co se tu pořád hemží. Pravou nohou chci prkno ozkoušet, abych zjistil, jestli ten schod ještě něco vydrží. Ale to není dobrý nápad!
Uvolněné prkno se náhle úplně rozpadá a všechna další bezprostředně nad ním i pod ním se začínají hroutit jako domeček z karet. Tak i já ztrácím pevnou půdu pod nohama a chaoticky se řítím do díry náhle vzniknuvší uprostřed laviny prken.
Duchapřítomně jsem se naštěstí nechytil horních ani dolních schodů, které bych jistě strhl s sebou, ale pevných okrajů schodiště. Tak tam chvíli visím, až po pás zabořený v jakémsi mezipatře, a s hrůzou čekám, kdy konečně přestane ta řetězová reakce a schody se nebudou dál hroutit. Naštěstí se tak po chvíli opravdu stalo a já se doslova drápu ven a dostávám se (už ani nevím jak) na pevné schody o kus níž.
Otáčím se nahoru, abych odhadl škody. Z asi dvoumetrového úseku schodiště zbyla jen hromada desek.
Najednou moji pozornost upoutává drobný hnědý předmět, vykukující ze škvíry mezi prkny. Podívám se pořádně a poznávám neomylně, co to je: Je to mumifikovaný lidský prst! Vykukují tak dva články. Hned jsem si představil, jak asi prst pokračuje v tom mezipatře pod schody. Přebíhá mi mráz po zádech… Tak na tohle se sám podívat nepůjdu!!!
Venku jsou jen samé malé děti. Až v bazénu vidím P. Celý mokrý mi v tu chvíli nejvíc připomíná mrože. „Pojď se, prosím tě, se mnou na něco podívat!“ Něco v mém hlase, nebo to, jak se tvářím, ho přimělo, aby bez protestů vylezl z bazénu a s ručníkem kolem mokrých ramen jde se mnou do domu.
Pod schodištěm zůstáváme tiše stát. Když uviděl prst, viditelně zbledl. Tak tam chvíli stojíme, a pak on sbírá odvahu a jde nahoru. Opatrně nahlíží do hromady zhroucených schodů…, sklání se…, uchopil prst – a vytahuje ho! Prst čouhá ze žlutého umělohmotného kelímku, jaké se dají koupit v různých těch „Žertovných předmětech“.

E. L.

Ars interpretandi

Správně jsem odhadl, že jediný vzorek nebude stačit. Z textu se mi podařilo zjistit pouze to, že profesor je šťastně ženat s tzv. „puťkou domácí“, s níž má syna, o jehož výchovu se příliš nestará, neboť se zcela obětoval svému povolání - práci v profesorském sboru.
A potom ještě ten prst... Zmínka o prstu směřujícímu vzhůru k obloze... Ano, to hvězdy nás učí nemoci rozpoznávat. A tělo člověka onemocní, je-li zasaženo hvězdou, protože hvězdy v těle pak vedou vnitřní souboje... Ten trčící prst mi potvrdil, že i naše pozornost je zaměřena správným směrem a že bude v naší moci profesorovi pomoci.
Venku prší. To mě nijak neodrazuje a vycházím se projít do parku. Doufám, že je Soňa silná a trpělivá, a že profesora správně stimuluje při psaní... Ještě jedno kolečko kolem jezírka, po jehož hladině plují barevné lodičky z listů stromů, a úplně promoklý se vracím zpátky do sanatoria.
Na stole v ordinaci jsou položeny další popsané listy. Nespěchám. Nejdříve se celý osuším, připravím kávu a teprve potom se zvolna nořím do hloubky pacientova snového světa.
Čas pro mne přestává existovat...

Hlavní sen

I.

Dali jsme si sraz s V. a V. v hnusné pajze na křižovatce u dopravního podniku, v místech, kde kdysi stávala benzínová pumpa. Hospoda je v jednopatrovém domku, jaké bývaly ve staré zástavbě. Má léty sešedlou oprýskanou omítkou a špínou zalepená okna. Přicházíme zatím jen sami dva s V. Vzpomínám si ještě, že dovnitř se mi vůbec nechtělo a první dojem mě v mém názoru ještě utvrdil. Hned za dveřmi se na nás vyvalil oblak dýmu z laciného tabáku smísený s charakteristickým pachem přepáleného tuku a zatuchlého lidského potu. Cítím přímo fyzický odpor a nesměle navrhuji, zda bychom na V. nemohli počkat venku.
V. se tomu ale jenom směje a vleče mě k prázdnému umakártovému stolu u okna s výhledem na hlavní silnici. Je viditelně ve svém živlu. Zdráhavě si sedám a neprozřetelně se chytám desky stolu. To jsem neměl dělat! Prsty jsem se zespodu k čemusi slizkému a černému přilepil. Štítivě si je otírám do zahnědlého plátěného ubrousku pod vázičkou s umělou květinou, která ve mně vyvolala asociaci hřbitova. Kolem chodí špinaví somráci a „solvíny“ v montérkách. Jeto tu vysloveně odporné... Naštěstí aspoň ten ušmudlaný výčepní nosí pívo rychle a alkohol už trochu otupil hroty mého vnímání.
Konečně přichází V. s jakýmsi tmavým balíkem v podpaždí. „No, to je dost, že jdeš!“ – V. si nevšiml mé poznámky, hned se chopil přineseného piva a ťukl si s V. – „Až uvidíš, co jsem sehnal, hned ti přestane vadit, že jsem se zdržel...“ dodává tajemně a rozbaluje svůj balíček. Na stole leží v pomuchlaném šusťákovém plášti bílý plátěný korzet. Je zhotoven ze silné, neprodyšné látky, vyztužené kosticemi, podobný tomu, který před pár dny přinesl V. Není sice taky tvarovaný ve stylu New look - má jen jednoduchý tvar, zužující se rovně do pasu, ale zase je podstatně užší. „Tohle bude ta správná velikost pro Markýzu, můžeš jí ho večer vyzkoušet...“ šklebí se V. a balí zas korzet zpátky do starého pláště.
Znovu nesměle navrhuji přesunout se podle původního plánu do dalších hospod, ale V. s V. že ne, že je jim tu dobře, a objednávají nám další piva. Nakonec jsem rezignoval. Po dost dlouhém čase však přecijen vyrážíme – ale jen k V. domů.
Bydlí kousek od hospody, šikmo přes ulici, v jednom z těch starých šedých činžáků. Jeho dům je pavlačový. Na zpustlé zahradě, v zátiší z plastového nábytku, postává tiše a jaksi rozpačitě rodinka, celá shromážděná kolem povalené umělohmotné židličky, na níž sedí – a teď už vlastně spíš schouleně leží – stará paní. A protože jsme asi dost hluční, tak na nás významně signalizují: „Pšššt. Ta paní umírá!“
Za chvíli už sedím v kuchyni na parapetu a z hrnku popíjím svařáček. Najednou koukám - po pavlači jdou kolem okna filmaři s kamerou a chlupatým mikrofonem na tyči. Jeden mě uviděl a hned volá: „Tady je!!! – Honzo, my jsme tě nemohli najít! Vezem ti ty kazety a brožury z Prahy!“ A už mi cpe otevřeným oknem náruč nějakých videokazet a reklamních tiskovin. V. – sedí proti mě – se může potrhat smíchy: „E., ty vole, ty jsi fakt z profilu děsně podobný mladému Svěrákovi! - Když jsou tak blbí, že dávají, ber...“ reaguje na moje viditelné rozpaky.
Jenže filmaři taky něco chtějí: „My teď točíme takový dokument o Herrmannový – tak nám o ní rovnou něco řekneš – tys ji měl rád, ne?!“ A už se od okna hrnou po pavlači ke dveřím bytu. Zoufale se rozhlížím po kuchyni. Chci jim říct něco žertovného, ale nic mě nenapadá. Vtom můj zrak utkvěl na poloprázdném sáčku strouhanky na stole – takovém tom papírovém, v jakém bývá mouka. Popadl jsem ho, už se rozletěly dveře... – a rovnou od dveří mě točí.
Držím v ruce poloprázdnou strouhanku a slavnostním hlasem povídám: „Paní Ljuba si před smrtí vymínila, že nechce zpopelnit, ale usušit a rozemlít do strouhanky! - Byla fakt dobrá!“

II.

Slunce barvilo podvečerní přírodu dočervena a louka byla plná lidí. Zdálo se mi, že se všichni dobře baví. Velký piknik. Pohodička – pohoda. Klid. Jen já jsem pociťoval jakési napětí a nervozitu. Markýza pořád nejde! Sedíme v měkké trávě s její mladší sestrou, které je sotva sedmnáct. Otáčím se na ni. Sleduje mě upřeně a já ztrácím pevnou půdu pod nohama. Ale musím zachovat dekorum: „To je dneska vedro, co? ...A to je teprve večer... Tadyhle to taky píšou... Globální oteplování...“ říkám nejistě a hledám oporu v novinách.
Hlas se mi trochu chvěje, když znovu pohlížím na svou spolučekatelku. Její tváře žhnou. Přiblížím ruku s novinami, aby se podívala na text. Ale vím, že je to spíš záminka. Je tak blízko... Cítím teplo jejího těla. Jen pár centimetrů chybí, abych se jí dotknul. Ruka se mi viditelně chvěje. Ona se stále nedívá do novin. Oba víme, že jsou nedůležité. Upřeně mi hledí do očí.
Náhle jediným rychlým pohybem sráží moji ruku na svá ňadra. Noviny padají do trávy. Horká spocená dlaň mi drtí ruku a tlačí její hřbet na ostrý hrot bradavky. Má ruka se převrací naruby, jako bych měl vyměněnu dlaň a hřbet, a přissává se na její pevný špičatý prs. Najednou nevnímám nic kolem, svět přestává existovat, je tu jen ruka bez kostí a špičatá rozpálená homole, kterou drtím. Vrhám se do její náruče a můj obličej se noří mezi tvrdé prsy. Zuby a jazyk trhají knoflíky a krajky, zatímco moje houbovitá, medúzovitá ruka mapuje její tělo.
Najednou je hrobové ticho. I ona se zaráží, jako by se náhle zaposlouchala. Tělo tuhne v nepřirozené křeči a prudce chladne. Je mrtvá! Leknutím se odtahuji a zvedám hlavu. Vidím tiché, nehybné tváře diváků. Všichni zírají bez jediného pohybu, bez jediného slova. Ticho je tak strašné, že si chci zacpat uši. A pohledy těch voskových tváří hledí strnule kamsi za mne. Opatrně otáčím hlavu. Můj zrak klouzá od země směrem vzhůru po přicházející postavě. Černé šněrovací botky, oblá kolínka vykukující koketně ze záplavy bílých škrobených spodniček. Je to ta, kterou jsem čekal. Ó hrůzo! Kam uklidím mrtvé tělo, aby mě tu nenašla s vlastní sestrou?! Je pozdě. Jako šílený se po kolenou plazím schovat aspoň sám do milosrdné temnoty lesa. Pryč, pryč odtud!!!
Mám strach. Strašný strach. Je horko. Horko a noc. Tmavá, dusná. Konečně stín stromů. Vztyčuji se a běžím! Ohlížím se a vidím, že v dálce je ona. A běží za mnou... Smrt! Má na sobě bílé roucho, hlavu zcela odkrytou. Je to omletá, vybělená lebka. Smrt má přes rameno kosu, je poloprůhledná a vůbec nezaznamenávám pohyb jejích nohou. Jako by se vznášela kousek nad zemí. Najednou se přede mnou otevírá volný prostor s okrasnými stromy. Je to tu jak v zámeckém parku. Schovávám se za vzrostlý keř. Těžce oddechuji. Už nemůžu. Vystupuji sám ze sebe a jdu se pro jistotu podívat: Ano, jsem dobře schovaný, není mě vidět!
A už je tady. Smrt probíhá kolem, aniž by si mě všimla. Čekám přesto dál se zatajeným dechem, jen cítím úlevu. Jsem v bezpečí. Teď už je dost daleko na to, abych se uvolnil a s jakýmsi nadhledem zhodnotil její opravdu krásný běžecký styl.
Ale pozor – tam někdo je! Přímo proti smrti jde malá holčička, oblečená jako z padesátých let, se dvěma drobnými cůpky. Vůbec si smrti nevšímá, jako by ji neviděla. Smrt jí prostupuje a obě pokračují, každá svou cestou. Jen já mám nesmírně silný pocit, že se holčičce něco zlého stane...
Sedím ve stodole na slámě. Kap, kap – cosi tmavě červeného mi káplo na hřbet ruky. Vzhlédnu a přeběhne mi mráz po zádech. První, co spatřím, je zavěšená kosa. A ta holčička tam sedí na trámu a se zvrhlým úsměvem si v tom dusnu přeřezává o ostří kosáku žíly na zápěstí levé ruky. Odvracím tvář. Už už očekávám proříznutí tepny. Zavírám oči. Teď!!! Na tvář mi dopadla první teplá sprška. A další. Střík. Střík. Střík. Střííík...
Časové znamení ohlásilo dvanáct hodin.

III.

Ples začal. V sále svítí křišťálové lustry a taneční páry se líně pohybují. Dech žen sevřených krunýři je stejně těžký jako hudba.. Ta melodie je snad nekonečná! Na čelech a ve výstřizích tanečnic kapky potu narušují tmavšími cestičkami silné vrstvy líčidla.
Velmi si libuji, že jsem pouhým nezúčastněným pozorovatelem. Sedím si u stolku a zvolna upíjím chladivý drink. Melodie konečně dohrála a zmalátnělí tanečníci se sotva vzmohli na chabý potlesk – a už pohotový uvaděč vyhlašuje dámskou volenku. Je po klidu! Vidím, že se blíží Markýza, černé přiléhavé šaty s velkým dekoltem, v pase přeštípnutá mnohem víc než obvykle. Dala si dnes zřejmě s přípravou na ples záležet...
S předstíraným potěšením tedy vstávám a jdu s ní na parket. Tanec začíná. Alespoň ten valčík je docela snesitelný. „Dnes se mi o vás zdálo, drahoušku,“ začínám konverzaci. – „Opravdu? Povídejte!“ V rozrušení začala prudce dýchat, takže masité poprsí hrozilo doslova vypadnout z výstřihu. „Viděl jsem vaše mučení... Krásný pohled – opravdu vzrušující!“ – nechápavě se na mě zahleděla. – „Šněrovala jste se na dnešní ples,“ dodal jsem na vysvětlenou a Markýza i pod vrstvou pudru viditelně zrudla. Nevím, zda studem či potěšením.
Pach gumy je cítit i na továrních záchodcích. Snad jej za chvíli přerazí kouř cigaret pěti dělnic, které si právě sedly na okenní parapet a závistivě sledují šťastlivce, kteří se v tom vedru můžou koupat a opalovat dole na Baťáku. Do dveří vchází neznámá krásná slečna a hned na sebe strhává veškerou pozornost. Její oblečení má k pracovnímu oděvu hodně daleko. Poprosí zkoprnělé dělnice o oheň a hned netrpělivě potahuje z drahé zahraniční cigarety. „Jéje, slečno, copak tady děláte? Taková mladá...“
Slečna náhle zbledne a pokládá hořící cigaretu na parapet: „Mně je vám nějak šoufl.“ a bez odpovědi na otázku běží do kabinky. Přestávka ještě pět minut pokračuje. Odložená cigareta na parapetu zvolna dohořívá. „Slečno! Slyšíte? Není vám nic?!“ Zvědavě klepou na plechové dveře kabinky, které se sami otevírají – nebyly zajištěné. Dívka sedí na míse celá bílá, mrtvá v kaluži vlastní krve. - „Jéje, slečno, co jste si to udělala?“
Blíží se poledne. Vedro v poloprázdné tramvaji kulminuje. Je opravdu nesnesitelně. Město je přecpané: řev motorů stovek aut, smrad výfuků a spocených lidských těl. Smažíme se ve vlastní šťávě. Asfalt roztopený sluncem se lepí na vzorek pneumatik okolních aut a vzduch na obzoru, kde se cesta láme dolů, se tetelí. Naše tramvaj se líně vleče v koloně aut, až zastaví docela. Snad kdesi daleko vepředu, kam nevidíme, naskočila na semaforu červená. Nuda. Nuda...
Dveře řidičovy kabinky se otevřely a muž v uniformě si přichází sednout mezi nás. Už ho to taky přestalo bavit...
Venku běsní živly, ale v rozlehlé místnosti uprostřed solidní kamenné stavby vládne ticho a klid. A tak to má být! Po obědě se má spát. Ležím na spartakiádním lehátku a kolem ostatní z naší školky. Nevidím na ně – jsou i s hlavou přikryti dekami. Je tu navíc šero, světlo sem dopadá úzkým gotickým oknem jen velmi spoře.
Najednou z chodby zaznívá klapot podpatků. Vysoké dveře se otvírají a dovnitř vchází řádová sestra. Je však nějaká divná: má červený čepec a boty s vysokými jehlovými podpatky. Odkrývá prudce moji peřinu a já najednou vidím, že kromě noční košile mám stejný červený čepec. Posadil jsem se překvapením. Na okolních postelích se v téže chvíli posadili i ostatní. Poznal jsem, že všichni jsou mými dokonalými dvojníky!
V parku se na zemi válí závěje dosud nezetlelého barevného listí. Všímám si, že mezi listy jsou napadány stovky obrovských kaštanů. „Není to škoda nechat je tady jen tak ležet?“ napadá mě a začínám je sbírat a strkat do kapes. Beru jich celé hrsti, takže za chvíli jsou mé kapsy plné. Měním proto strategii, některé vyhazuji a vybírám si jen ty velké, ty největší.
Tak mě to zaujalo, že jsem ani nepostřehl přicházející postavu. To je ale přece... no jistě! Ta malá holčička s cůpky, co vypadá jak z padesátých let. Stojí už přímo vedle mě. - „Chceš kaštany? Na hraní. Počkej, vyberu ti nějaké velké...“ Vytahuji z kapes kaštany, ale všechny jsou náhle popraskané a rychle klíčí. S pocitem hnusu je odhazuji daleko od sebe. Holčička tam jen tak stojí a mlčky mě pozoruje. Zdá se mi, že tak trochu se soucitem. Usměju se na ni omluvně a pohladím ji po vlasech: „Jsi hodná.“ Bere mě za ruku. Je to příjemné.
Pomalu abych šel. Začíná se šeřit. Chci se rozloučit, ale dívenka pevně svírá moji ruku. Vidím, že najednou vyrostla do dospělé velikosti a svoje ostré špičaté nehty zarývá do mé dlaně. V obličeji náhle rozeznávám Markýzinu tvář. „Tak jsem vás přece našla – kam jste mi utekl, vy šibale! Copak už mě nechcete?“ – Nezmohl jsem se na odpor a nechal se přitáhnout. Pokládá mi dlaň na svá výstavní ňadra. Druhou rukou bere moji hlavu a zmocňuje se mých rtů.
Nemohu nic dělat! Její jazyk horečnatě pracuje. Znovu a znovu jej vsunuje do mých úst. Cítím, jak je slizký, a dělá se mi nanic. Nejraději bych utekl, ale nejde to. Odevzdaně tedy pronikám jazykem mezi její zuby. To jsem neměl dělat! Povzbuzena „úspěchem“ se Markýza ještě více rozvášňuje. Na chvíli doslova násilím uvolňuji ústa a rychle mumlám: „Už fakt musím!“ – Ale ona mě zas drtí svými dásněmi a zuby a na plnou pusu odpovídá: „A já tě nepustím!!!“
Asi jsem neměl hledat příliš velké kaštany...

IV.

Tramvaj se konečně pohnula. Překvapený řidič přestává klimbat a vrací se do kabiny, jen tak tak, aby stihl vybrat zatáčku. Teda, kdybych to byl věděl, že tu budu trčet až do večera, vystoupil bych a raději ten kousek došel pěšky... Venku je tma. Prostor uvnitř osvětlují jen žluté zářivky pouličního osvětlení. Otáčím se. Vůz je najednou prázdný. Tedy téměř prázdný. Na sedadle u okna sedí Ona!
Dívá se ven do tmy, hlavu lehce podepřenou. Bůhví, co mě na ní na první pohled zaujalo. Je buclaté postavy – ne však příliš. Vzpomínám si ještě na její šusťákový plášť. Na další zastávce jsem vstal a přesunul se dozadu k ní. Zeptal jsem se: „Můžu si přisednout?“ Se zvláštním leskem v očích samozřejmě přikývla. Sedám si. Zatím jen na okraj sedadla. Vůz se opět dává do pohybu. Za chvíli budeme na výpadovce.
Tma. Uvnitř vládne ticho jako v kostele. Pohnula se. Přehodila si nohu přes nohu. Oknem na chvíli zasvítila neonová reklama. V rozevřeném plášti jsem spatřil její bílé stehno! Začal jsem se na sedadle posunovat k ní jako přitahován magnetem. Její tělo se neslyšně svezlo, takže teď napůl leží. Naše stehna se dotkla. Každý sebenepatrnější pohyb mi přináší nepopsatelnou slast. Jako by mi tělem probíhal elektrický proud.
V autobuse začíná být zase dusné vedro. „Slečno, není vám v tom kabátě horko?“ slyším šeptat svá vyprahlá ústa. Levou ruku jsem jí pokládám okolo ramen a začínám s rozepínáním knoflíků šusťáku. Pravá se sune po jeho okraji. Jasně cítím každý centimetr. Položila mi hlavu na rameno a do nosu mě šimrají její vlasy. S čel nám stékají kapky potu a v místě dotyku našich rozpálených tváří se mísí v jediný proud.
Okýnko se zamžilo naším horkým dechem. Šusťák se jí svezl s ramen. Má pravá ruka se dotkla jejího nahého těla. Ramena a paže se lesknou potem. Začínám prsty automaticky vyťukávat rytmus valčíku na její pulzující bílé polokoule. Pak se ruka přesouvá trochu níž a naráží na pevnou bílou hradbu její šněrovačky. Živelnost a prudkost pohybu ňader vystřídala pevná nehybnost. Můj obličej se pomalu blíží k její tváři. Už se spojil náš horký dech a zbývají jen milimetry...
Vůz sebou najednou prudce trhl. Náraz mě odmrštil stranou. Bolestivě jsem se uhodil do hlavy o chladné okýnko. „Teda ten jede jako prase!“ vykřikl jsem vztekle. Ale ve skutečnosti jela tramvaj docela slušně. Na to jak musela mezi těmi hroby kličkovat...
Se zájmem sleduji stopy ocelových kol, které vytlačila naše tramvaj v měkké půdě hřbitova. Jinak tu všechno působí tak liduprázdně a opuštěně, že jsem přesvědčený, že tudy léta nikdo nešel. Nohy se mi boří do hlíny pokryté tlejícím listím. Ze země vyrůstají kříže. Některé z kamene s odrolenými nápisy, jiné z rezavého železa s rozpadající se stříškou. Trsy divoké trávy jaksi nepatřičně trčí na povalených náhrobcích. Hřbitovem se valí přízračná mlha, stírající rozdíly mezi minulostí a budoucností. Když se zvolna rozestupuje, doslova mě oslepí jasné světlo.
Zároveň zmizel chlad a vlhká vůně plesniviny a já cítím závan horkého vzduchu. Je horký letní den a pod modrou oblohou se zlatě vlní klasy dozrávajícího obilí. V dálce stojí naše tramvaj. Najednou mě posedla touha dozvědět se, co je s mou neznámou Společnicí. Rozebíhám se, až mě klasy švihají do holých lýtek a stehen.
Po chvíli mě do očí uhodil starý a opuštěný... vrak našeho vozu. V jeho oknech dávno chybí sklo, nemá ani kola a je celý sežraný rzí. Vstupuji váhavě dovnitř. Rozpadající se podlaha mi zapraštěla pod nohama. Rychle kráčím k našemu sedadlu. Ale vidím, že už jdu trochu pozdě: U okna sedí vybělená kostra. Visí na ní kusy prožrané šusťákové látky a hrudní koš obepínají zbytky korzetu s trčícími kosticemi.

E. L.


Odkládám přečtené stránky před sebe na stůl.
Pomalu se mi odhaluje pacientovo nitro.
V. + V. Dva průvodci snovým světem, projevující se však i jako dva „svůdci“ těla, přinášející dar – viktoriánský dámský korzet, corpus delicti – jehož význam je v celé kauze dominantní.
Další postavy: Markýza a její mladší sestra, poloprůhledná Smrt s nezbytnou kosou, holčička s dvěma cůpky, krásná slečna z koupaliště, šusťáková slečna z tramvaje a jedno docela malé koťátko. Z hlediska interpretace tedy celá základní sestava snového teamu pacienta. Každá postava zde zastupuje určitý symbol z našeho reálného světa bdění. Kde je však jeho manželka?! Mé tušení se potvrdilo: nikde tu není, docela na ni zapomněl... anebo, že by snad to malé koťátko? Dobrá, vsadíme vše na jednu kartu: bude to právě Puťka, která nás zdárně povede k cíli celé léčby! Uvažuji: máme již vše potřebné k uskutečnění rozhodujícího zákroku, nebo mám nechat profesora ještě dále psát?

V podvečer toho dne na chvíli usínám...
Sním a zdá se mi, že ke mně do ordinace přichází Soňa. Rozepíná si pracovní plášť. Vidím, že nemá žádnou podprsenku. Prsa jsou celá pomačkaná, plná stop profesorových rukou...
„Já nevím, co na nich má.“ řekne, vezme moji ruku a položí si ji na tělo. Prsa jsou teplá a pulzující. „Vzrušuje vás to nějak, pane primáři?“ – „Ani ne, nijak zvlášť...“ snažím se, aby můj hlas zněl pokud možno lhostejně, a přitom mnu prsty její tvrdnoucí bradavky.
„Já dávám přednost dotykům na jiná místa.“ – „Například?“ – „Například na obličej, Soňo. Ty vaše zelenošedé oči... Kdybyste mi je nabídla k políbení, asi bych vážně neodolal a -“ Soňa se na mne upřeně zadívá, celou ji k sobě přitisknu, líbáme se...

Pak slyším z chodby čísi hlas. Někdo sem běží! Rychle si oblékám kalhoty a dopínám knoflíky na bílé služební košili. Stihnu to ještě včas: dveře se otevírají – bez zaklepání – a do ordinace vpadne rozčilená sestra.
„Já nejsem žádná děvka! Tenhle je poslední. Já tady končím. A dávám výpověď!“ hodí mi na stůl popsaný list papíru.
Zůstávám nadále klidný: „Vidíte, a takhle se mi líbíte, Soňo! Zasloužíte si odměnu – bude vám zvýšen plat.“ Otevírám peněženku, vytahuji bankovku a pokládám ji na stůl vedle textů.
Sestra se na chvíli zarazí. „Myslíte si, že to dělám kvůli tomuhle?! Jste vážně směšný! Jak chcete. Ale profesor už nic psát nebude. Konec. Tečka. Rozumíte?!“
Bere bankovku se stolu a zastrkuje si ji za výstřih pláště. „Dobrá, vzdávám se. Již žádné psaní. Choďte s ním zase na krátké vycházky. A umyjte ho, čekáme návštěvu.“
„Návštěvu? Kdy?“ – „Nejpozději zítra. Nyní mne nechte. Já musím také trochu pracovat.“

V.

Stojím před svým domem a váhám vstoupit, ač cítím, že už MUSÍM. Jen se ještě konečně rozloučit s Markýzou. A už je to tady: „Tak ty mě opouštíš, ty můj chlapče?!“ Chce mě políbit. Skláním se a vidím, jak je její tvář vrásčitá. „Ta zestárla,“ napadá mě...
Políbil jsem ji zlehka na tváře. Ale ona - jako vždy - není spokojena: „Ty mě nikdy nechceš políbit na ústa...“ Ačkoliv nemám nejmenší chuť, zlehka se dotýkám jejích rtů. Ovšem Markýza čekala POŘÁDNÝ polibek. Tak tedy znovu! A zase jí to připadá málo. Napotřetí se už snažím myslet na Theodoru. Být to tak opravdu ona...
Kolem pobíhají děti ponořené v jakousi hru. Malá holčička se dvěma cůpky volá na Markýzu: „Mami, maminko!“ Opravuji ji: „To není tvoje maminka, to je jen...“ Ohlížím se po Markýze, aby mi pomohla s nalezením vhodného slova, ale ta už je pryč. Holčička mi s obrovskou nadějí v očích podává malé koťátko, jako bych jej měl před něčím ochránit. Pořád se mechanicky usmívám, ale v duchu se zabývám otázkou, zda vstoupit do domu.
Koťátko se mi vysmeklo a seskočilo na chodník. Pomalu se vydalo k cizímu muži. Ten se baziliškovsky usmívá a krmí kotě buráky ze sáčku. To je s chutí žere. Najednou muž kotě popadne a s vlastnickým úsměvem na mě volá: „Děkuji vám, pane!“ a odchází s kotětem pod paží. Z domu vychází Theodora. Krásná a vyzývavá. Jako vždycky. Jsem rád, že Markýza tu už NENÍ.
Cestou si všímám, že dospělá kočka, která sedí vedle copaté holčičky, má na hřbetě dokonale stejnou kresbu jako kotě. Ohlédl jsem se za mizejícím mužem. Měl bych se vrátit, chytit jej a odčinit svou vinu na dívence. Ale už to nejde. Theodora mě vleče za ruku ke dveřím. Je těžké odolat. Pod pláštěm se rýsuje její štíhlá, a přitom bezpochyby zaoblená postava. Všimla si mého zaujatého pohledu a pobaveně se směje: „No ano, vzala jsem si ten nový korzet od V. – a je dost těsný! Budu si muset ještě zvyknout...“ Cítím, jak mi krev stoupá do hlavy!
Má ruka prudce svírá její, zatímco ostré nehty ryjí krvavý vzkaz do napjaté pokožky mé dlaně. Strašná touha mi už navždy pomáhá překonat strach – z toho, co se skrývá v domě. Překročil jsem PRÁH!
V dobře prosvětlené panelákové chodbě je vedro k zalknutí. A Theodora mě vleče do schodů. Před očima mám její ostře se rýsující kulatý zadek, bosýma nohama cítím na schodišti cosi teplého a lepkavého. Příjemně tu vlažnou tekutinu hnětu chodidly a ona mi s čvachtáním protéká mezi prsty. Z čela mi kape pot. Sklonil jsem hlavu. Vidím, že se hnětu... v krvi. Málem zakopávám o neforemný ranec. Cítím, jak se mi zvedá žaludek, ale horkem a vzrušením dostávám spíše větší chuť na Theodoru. Na schodišti to vypadá jako u řezníka.
Přidávám do kroku, brodíc se teď zcela bez zábran v ještě teplých zbytcích lidského těla. Zpomalil jsem na chvíli, ale Theodora mě táhne dál: „Pojď, pojď, chci to!“ Dech jí sálá, polykám sliny. Nemyslím už na nic jiného. Konečně jsme nahoře!
Pokoj je zařízen ve viktoriánském stylu: houpací proutěné křeslo, porcelánové panenky na vyšívaném přehozu, starožitný nábytek. Theodora se svíjí na zemi a v divokém záchvatu prudce trhá šusťákový plášť, až knoflíky odlétávají po místnosti. Vrhám se na ni a pomáhám jí. Odhaluji silně stažený korzet, z jehož kužele se nahoře derou dva bílé prsy. Mé hnětoucí ruce na nich zanechávají červené stopy. - Asi jsem se umazal od krve, jak jsem se cestou sem párkrát chytl zábradlí. Trochu jsem se zarazil, když jsem pod pohovkou zahlédl JAKÝSI PŘEDMĚT. Dívá se na nás skelnýma očima Markýzina odříznutá hlava.
Theodora si všimla mého pohledu a tázavě se podívala. „To ty?“ říkám skoro šeptem. Přikývla. Znovu jsem si vzpomněl na kresbu na zádech koťátka. Připomínala lebku.
Pak bylo po všem. Již sebevědomě říkám: „A nyní, Theodoro, přikročme k desertu!“ Theodora se zvedla ze země a poslušně se dala do uklízení stop předešlých událostí. Pak se odešla vedle umýt a převléci. Také jsem vstal a zapálil si cigaretu. V domě se rozhostil klid.
Po chvíli se objevila Theodora s pojízdným servírovacím stolkem. Pomalu jsem došel až k oknu. Mlčky jsem pohlédl ven – noc byla osvětlena jen pouliční lucernou. Ne – ...to je lampa na psacím stole! Překvapeně se vykláním z okna – a opravdu: Přede mnou se objevuje plocha stolu a ruka cosi píšící na volný list papíru. Kolem lampy poletují světlem poblázněné můry. Na křídlech mají stejnou kresbu, jako mělo koťátko. Jsou to Smrtihlavové. Cítím, že se už konečně ochladilo a příjemný lehký vánek povlává záclonou v otevřeném okně. Náhle pociťuji velkou únavu. Chce se mi spát. Pohlížím ven z okna. Ruka na papíře právě dopsala poslední větu: „Ruka na papíře právě dopsala poslední větu.“

E. L.


Dočítám záznam profesorova posledního snu...
Loučení s Markýzou: „Ty mě opouštíš, můj chlapče?“ Líbají se. E.L. již při tom myslí na Theodoru. Kouzelná Theodora přichází zcela nečekaně... bere profesora za ruku a přivádí ho ke dveřím domu. Je těžké jejímu půvabu odolat. Překračují práh a jdou po schodišti nahoru do pokojíku v podkroví. Zmocňuje se jich vášeň. Chtějí se milovat...
Theodora pak sama – po nezbytné hygieně – připraví pro oba osvěžující desert a ...ruka na papíře dopisuje poslední větu!
Nyní mám jasno: nitky neviditelného se spojily v jeden celistvý obraz. Již chápu, do jakého světa se profesor uzavřel. Ze svého vědomí postupně vytěsnil jakýkoli prvek rozptýlení, aby se mohl věnovat výhradně svojí práci. Ovšem ve spánku se díky tomu stal nevědomky středem pokušení a nástrah svůdných žen, které jej stále více lákají k erotickým hrátkám. Korunou tohoto chaosu se stává poslední hrdinka teamu – Theodora jakožto Sophia suprema a ta ho přivádí do nejvyššího patra domu, tedy do oblasti rozumu a poznání, tolik blízkému profesorovu srdci...
Ano, jedině zde může být šťasten, zde se chce milovat a zažít vrcholné štěstí s milovanou ženou...
Substituce!
Přijde mi ihned na mysl.
Nyní vím jistě, že profesora uzdravíme. Spokojeně uléhám na pohovku. Venku nepřestává pršet. Zítra je středa – výborně! Středa je totiž nejvhodnějším dnem pro terapeutický zákrok, alespoň to nedávno psali v Medicinman Tribune... a my hned zítra jejich zjištění v sanatoriu potvrdíme.

Ráno telefonicky kontaktuji manželku E.L.
„Ano, to víte, že přijdu. Vždyť co bych pro něho neudělala! Jen – ach – ten korzet... nevím, nejsem si jistá. Po dítěti... Dlouho jsem ho již nenosila... Snad jej ještě obléknu. To víte... jsem teď spíš samá plotna a plínky.“
„Vím, to také musíme změnit. Hlavně ten korzet přineste. My už vás tu do něj dostaneme!“
„Tak já se pokusím, já přijdu, určitě přijdu, pane primáři.“


Substituční terapie
(in Sanatorium Somniare)

„Doufám, že nám při zákroku budete také užitečná, Soňo!“
„Jistě. Oč jde?“ – „Bude to jakési divadelní představení. Četla jste ty jeho texty?“ – „Jen velmi zběžně, přes rameno, když psal...“ – „Výborně! Jistě se rychle zorientujete v roli. Zahrajete profesorovi tu jeho Markýzu.“ – „Markýzu? Já?! Myslela jsem si spíše na...“ – „Ne, lituji, ta role je již obsazena. A navíc, ta Markýza vám sedne: zkrátka si lehnete nahoře v pokoji pod postel a budete se dívat. Nic víc. Hlavně – v žádném případě – nebudete vylézat! Bude vám vidět jenom hlava.“ – „A to je všechno?!“ – „Ano, teď jděte a zabavte nějak profesora. Začneme nejpozději odpoledne. Já si jdu na chvíli lehnout...“

Představení začíná!

Zatím vše probíhá podle plánu: sestra je s pacientem venku. Přichází manželka, Puťka. Vleče s sebou i dítě a hned se omlouvá: „Promiňte, ale nesehnala jsem hlídání pro malého.“
„Nevadí, máme zde plně vybavený dětský pokojík. Máte ten korzet?“
„Mám, tady.“ Vytahuje neprůhlednou igelitku s logem supermarketu. „Dobrá, tak se v pokojíku i převlékněte. Sejdeme se u mně v ordinaci.“ – Zdá se, že je poněkud zaražena, jako by mi chtěla něco sdělit a hledala vhodná slova. Konečně se osměluje: „Pane primáři, budu ale potřebovat, aby mě někdo stáhl. Šněrování je zezadu, a já jsem nějak...“ – „Dobrá, jsem přece lékař, to nebude problém! Nyní si ale pospěšně!“
Doprovázím je chodbou. Malý si brebentí: „A depaje naš tatyneg? Tády neny, tády neny – depa asi je?“ Zavírám za nimi dveře a ruce se mi nezvykle třesou...
...Uplyne několik minut a –
ozve se znovu manželka Puťka: „Smím vstoupit?“
Vstupuje oblečena do korzetu, přes který má stydlivě přehozený šusťák. „Už jsem se docela stáhla, ale není to jako před svatbou. Ještě pár palců chybí. Kdybyste byl tak hodný...“ – „Jistě... V zájmu léčebné terapie.“ – Puťka sundavá plášť a já vidím, že korzetu chybí k dokonalému sevření asi čtyři centimetry. Beru do rukou šněrovadlo, zapírám se kolenem v čistých erárních kalhotách o její masité pozadí a tahám s vypětím sil. Puťka sténá, ale za chvíli je vše zdárně za námi. Podávám jí šusťákový plášť a ona se do něj cudně halí.
„Posaďte se, madame.“ – Odmítavě vrtí hlavou a já si uvědomuji, že v jejím oděvu to pravděpodobně není možné. Rychle tedy vstávám a pokračuji: „Budu k vám naprosto otevřený. O stavu vašeho manžela víme vše podstatné. Je to s ním vážné: stal se z něj donchuán!“ – „Neříkejte! Vždyť je furt doma...“ – „Fyzicky ano, ale jeho vědomí bloudí někde jinde. Prostě vám pan manžel odešel do světa snů na zálety.“
Puťka bledne a nemůže popadnout dech. Nevím, zda je to způsobeno příliš utaženým korzetem nebo závažností mého sdělení. „Ano... odešel... chudák. Je pryč, já vím, já vím!“
„Neplačte. Nyní s ním prožijete část jeho vlastního snu. Když se hra podaří, bude váš manžel uzdraven, na navíc – princezna Šmudla se změní v princeznu Zlatovlásku! Nemáte trému?“
„Tak trochu, trochu... božínku! Támhle – vidíte?! Tam za tím křovím... Oni – už jdou!!! Musím se schovat.“ – Skutečně. Po cestě přichází z parku dvojice. U vchodu do sanatoria se zastavují.
„Připravena?“ zeptám se ještě naposledy Puťky. „Jdu do toho,“ odpoví manželka a odhodlaně ze sebe strhne šusťák. Vybíhá na chodbu a já zamyšleně sleduji pohyb jejích půlek v přiléhavé sukýnce pod velice tenkým pasem. Ten obraz mám před očima ještě ve chvíli, kdy opět uléhám na pohovku.
Vše se již nyní děje samo sebou...
...cum aequo animo et clausis oculis...
Sleduji dvojici před vchodem. Vidím, jak Soňa věrně hraje roli a šeptá do ucha svému miláčkovi: „Nikdy mě nechceš políbit na ústa. Pořád mi jen mačkáš prsa, neřáde! To se dělá?!“
Profesor neváhá ani na okamžik a líbá ji – nejdříve na tvář a pak – přesně podle mých pokynů jej Soňa od sebe odstrkuje: „Máš chuť? Chyť si mě! Chyť!!!“
Odbíhá. Profesor nechápe. Ale to již za ním stojí připravena jeho manželka a dlaněmi mu zakrývá oči.
„Jestlipak víš, kdo jsem?“
Profesor se otočí a vykřikne překvapením: „Vždyť ty jsi přece... moje Theodora!“ a sám ji již bere něžně za ruku a vede ke vchodu. „Pojď. Pojďme...“
Dál vidím, jak stoupají po schodech... schodiště je celé bílé, ona i on jsou naprosto tiší, plni vzrušeného očekávání, zda společně vystoupí až do pokoje v podkroví...
Slyším jen zrychlený tlukot jejich srdcí – a potom... konečně jsou ve svém pokoji!
„Vždycky jsem toužil jenom po tobě, víš to.“
„Já jsem tě také vždycky chtěla.“
Porcelánové panenky v poličkách jsou seřazeny podle velikosti, houpací křeslo se nepřestává vlídně houpat, dokola starožitný nábytek, knihovna, postel... a oči milenců se teď dívají přímo tam.
„Nemám si sundat ten korzet?“ – „Zatím ne, až přijde čas, kotě!“
Zpod postele vykoukne Sonina hlava: „Pane profesore, nebudeme dnes psát?“ ozve se prosebně.
„Psát? To tedy určitě ne! – Ty ji znáš?!“
„To je jen jedna má vzpomínka,“ odpoví profesor. „Nevidíš, jak se ztrácí?“
Sonina hlava stále víc mizí ve tmě pod postelí. Manželka kroutí nevěřícně hlavou. „Asi bych měla jít připravit dezert.“ – „Teď?!“ diví se profesor. „A nemyslíš lásko, že je ten pravý čas na milování? – Ukaž, rozvážu ti korzet...“

Spím. Je středa, středeční noc... a ta noc je krásně tichá...

Co dodat? Ráno jsem šťastnou trojici vyprovodil ke vchodu. „Laetus te vidi,“ usmál se na mne profesor svým nenapodobitelným úsměvem. – „Doufám, že jste se příliš nenudil, profesore.“ – „Určitě ne, velice osvěžující a příjemné! Zmíním se kolegům ve sboru. Čekejte brzy další pacienty!“
Řetízky korálků se lehounce zavlnily a pak jsem již slyšel jen jejich kroky našlapující pískem cestičky v parku.


Epilog

Zdá se, že moje snové sanatorium docela slibně prosperuje. Mohu litovat toliko jediného: Soni jsem vlasy neostříhal a ani jsem jí nestihl zvýšit plat. Prostě odešla... Dala mi výpověď asi dva dny po profesorově uzdravení. Škoda, už nikdy neuvidím ty její šedozelené oči...
Na uprázdněné místo mi z centrály poslali jako náhradu sestru novou, teprve po škole, je to tedy zatím tzv. „mlíčňačka“. Nějakou zvláštní náhodou však má jméno Theodora. „Theodora...“ šeptávám si někdy po pracovní době. Má pěkný, macatý zadek, dvě krásně velká bílá prsa a (nevím proč) stále se na mě při rozhovoru směje. „Můžu se vás na něco zeptat, pane primáři?“ – „Samozřejmě, So- ...totiž, ano, Theodoro...“
Čas v sanatoriu si krátíme různě. Očekávání pacienta lze provádět několika způsoby: posedáváme u mne v ordinaci, popíjíme kávu, občas si čteme v Medicinman Tribune odborné články ze světa současné vědy... „Tady tomu třeba vůbec nerozumím,“ pochichtává se Theodora v hlubokém předklonu a já spatřuji... No tohle snad... To vypadá na horní okraj černého korzetu. - Nechce se mi tomu věřit!
„Mihi cordí est,“ směji se společně s ní a učím ji zpaměti latinský text Ódy na Paracelsa. „Salve somnus profundus!“
Zase se neovládnu a plácnu ji po jejím macatém zadku. Theodora vyprskne. Potom se podívám ven z okna. Po cestě k sanatoriu stále nikdo nepřichází. Jedna moje ruka se zvolna sune po jejím macatém zadku až ke spodní hraně těsně utaženého korzetu, zatímco druhá právě dopisuje první větu...

Óda na Paracelsa

Sláva buď hlubokému spánku
V němž pes se změní v drobnou mušku
Ocáskem vrtí a nermoutí se již
Pro svoji mrtvou družku


Snář

aneb
„Zatím nevím, co můj sen znamená.“

Na počátku stály berle.

Šel kolem člověk, vzal si je a opíral se o ně. Nebylo to přespříliš složité, vzhledem k jeho zraněním. Potom tento člověk snil. Byly to většinou noční můry, které ho ve spánku obluzovaly. Krásné noční můry. Jeho láska v nich vystupovala často. Stála tam a na něco se ho ptala. Nedokázal odpovědět. Budil se zpocený. Nebo spal dál.

Adam El Chaar: Paranoia

Snová práce

Hlavní práce spočívá v přetváření snového materiálu do manifestního snu: pomáhá si přitom různými mechanismy.
1. zhušťováním: Jeden prvek nebo téma zůstává v různých asociačních řetězcích zachováno v místě, kde se tyto řetězce křižují. Zhušťování umožňuje manifestnímu snu objevovat se jako zkrácený překlad latentního snového obsahu, čímž se pokouší uniknout cenzuře.
2. přesunutím: Význam důležité představy se převede na nedůležitou představu. Ve snu se důležité představy překrývají s nedůležitými, sen se zdá být cizorodý.
3. zobrazitelností snů: Výrazový systém snu podléhá určitým zákonům. Snové myšlenky potřebují překlad do převážně vizuálních obrazů. Mnohé myšlenky si ponechávají svůj tvar a jeví se v manifestním snu rovněž jako myšlenky.
4. používáním symbolů: Aby se mohly zobrazit myšlenky, objevují se ve snech symboly. Považují se za nepřímý způsob zobrazení. Pole symbolizovaných prvků je úzce omezeno: tělo, rodiče, příbuzní, smrt, nahota a zejména sexualita – to jsou hlavní témata.
5. sekundárním zpracováním snu: V tomto mechanismu dochází ke zpracování zkomoleného snového obsahu, aby mohl vzniknout uspořádaný celek.

Maria Fürst: Psychologie

Snová činnost může být nejstarší formou myšlení, kde se neuplatňují slova, ale předřečové a obrazné významy.

L. S. Vygotskij: Myšlení a řeč

V důsledku přísnosti snové cenzury podléhají latentní snové myšlenky změnám a oslabením, které činí zakázaný smysl snu nejasným.

Sigmund Freud: Výklad snů

Mluvím o žádostech, které se probouzejí, když odpočívá rozumná a mírná část duše, jež má nad nimi vládnout, a když se zvířecí, divoká část, posilněná stravou či vínem, vzpírá, a odstrčíc spánek, vydá se hledat ukojení svých choutek. Je známo, že v tomto případě si troufá cokoliv, jako by se zbavila a osvobodila od všeho studu a vší opatrnosti...
Jedním slovem: není šílenství a nestoudnosti, jichž by nebyla schopna.

Platón: Ústava

Ve snech skutečně můžeme prožít téměř všechny jevy, s nimiž se setkáváme v ústavech pro choromyslné.

Wilhelm Wundt

Spánek je včela, která hromadí med, aby si vzpomínka na něm pochutnala...

Jindřich Štyrský

Tse-tse, Glosina – rod hmyzu z čeledi bodanek, z řádu dvoukřídlých. Zahrnuje mouchy sající krev. Přenašeči prvoků rodu trypanozóma, původců spavé nemoci.

Ovšem, každý je vinen tím, co píše. Každý z nás musí psát pravdivě o skutečném životě. Potíž je v tom, že tím „pravdivý“ a „skutečný“ rozumí každý něco jiného.
Většina tím rozumí pouze hrubou skutečnost. To, co lze vidět a uchopit. Jakmile přejde skutečnost do snů, a sny nad všechnu pochybnost ke skutečnosti patří – k čemu by měly patřit? – čtenáři už mnoho nechápou.

Franz Kafka

Máme sny; není-li však celý život snem? – Nebo určitěji: Je nějaké jisté kriterium mezi snem a skutečností? Mezi fantasmaty a reálnými světy? Kant řeší otázku takto: „Život od snu rozlišuje vzájemná souvislost představ podle zákona kauzality.“ – Avšak také ve snu souvisí všechny jednotlivosti rovněž podle věty o důvodu ve všech jejích podobách. Kantova odpověď mohla by tudíž znít jenom takto: „Dlouhý sen (život) souvisí veskrze sám v sobě podle věty o důvodu, nesouvisí však s krátkými sny.“
Nyní budiž také mně dovoleno, abych se vyjádřil příměrem. Život i sny jsou listy téže knihy. A souvislé čtení nazýváme životem. Tehdy však, když se končí pravidelná doba čtení (den) a když nastává doba odpočinku, listujeme často ještě maně a otevřeme bez pořádku tu nebo onde ještě list, často již list přečtený, často ještě neznámý, avšak vždy v téže knize. Takto jednotlivě přečtená stránka je ovšem bez souvislosti s pravidelnou četbou: avšak proto ještě si s ní v ničem nezadá, pomyslíme-li, že i celá pravidelná četba začíná a končí rovněž z čista jasna, a musíme ji proto pokládat za větší jednotlivý list.

Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa

Člověk šílený je snícím za bdění.

Immanuel Kant

Každý ukazuje ve společnosti jen svoji masku, aby zakryl svůj stín. To, co je schováno v hlubokém soukromí a v nevědomí, takže k tomu nemá nikdo přístup. Výkřiky, šepoty, náznaky, pohledy. Stíny jsou odvrácené strany masek, jimiž se představujeme na veřejnosti. Stínů se však nikdy nezbavíme, můžeme je pouze potlačit, vytěsnit, zracionalizovat. Ale mohou se vracet.

Michal Černoušek: Caprichos

Spánek rozumu plodí příšery.

Francisco Goya Y Lucientes

„Tuhle ještě něco. Vážný úraz v posteli. J. Kašpar z Kosmonos spal v posteli vedle stolu. Večer si položil na stůl velký kuchyňský nůž. V noci měl divoký sen a ve snu uchopil nůž a vší silou se jím bodl do pravé paže... Zřejmě byl levičák,“ zakroutil pan Kopfrkingl hlavou, „ještě štěstí, že se, chudák, nebodl do srdce nebo do břicha. Ejhle,“ odložil na chvilku noviny, „i sny mohou být smrtelné.“

Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

Každého rána si ve všech rodinách, nemají-li nic lepšího na práci, vyprávějí muži, ženy a děti své sny. Všichni jsme vydáni na milost snu a musíme se podrobovat jeho moci i ve stavu bdělém...
Surrealismus otevírá bránu snu všem, k nimž je noc macešská. Surrealismus je křižovatkou okouzlení, spánku...

La Rèvolution Surréaliste 1, 1924


Záznam snu
1. Vždycky mějte připravený papír a tužku. Může to být i magnetofon, ale napsaný sen je lepší.
2. Přesvědčte se, že můžete snadno a rychle rozsvítit tlumené světlo.
3. Můžete se před usnutím „předpřipravit“ tím, že si budete říkat: „Dnes se určitě probudím a bude se mi něco zdát.“
4. Skeptici, kterým se údajně nic nezdá, mohou zkusit náhlé noční probuzení budíkem.

Michal Černoušek: Sen a snění

Ale mým očím nutno stále házeti potravu.
Polykají ji nenasytně a surově. A v noci a ve spánku ji tráví.

Jindřich Štyrský: Emilie přichází ke mně ve snu

Smysl mého filmu Něco z Alenky je zdánlivě skromný: upozornit opět na sen, se kterým se v současné civilizaci přestalo počítat. Který společnost odložila na smetiště naší psychiky. Vždyť poslední zásadní vědecká práce věnovaná snu, Freudův Výklad snů, je již bezmála sto let stará!
Přitom sen a skutečnost jsou spojité nádoby (A. Breton) našeho života. G. Ch. Lichtenberg koncem osmnáctého století napsal: „Ještě jednou doporučuji sny! Žijeme a cítíme ve snu tak dobře jako v bdění a prvé jako druhé je částí naší existence. Patří k přednostem člověka, že sní a ví o tom. Sotva se toho dosud řádně využilo. Sen je život, který přidán k našemu ostatnímu životu vytváří to, co nazýváme lidským životem. Sny se ztrácejí pozvolna v našem bdění a nelze říci, kde jedno začíná a druhé končí.“
Zapomněli jsme na toto Lichtenbergovo doporučení a platíme za to drahou daň. Sen je přirozená studnice imaginace, která je soustavně zasypávána a na uprázdněné místo se tlačí absurdita, kterou ve velkém, jako přidruženou výrobu, produkují naše „vědecké, racionální systémy“.
Dokud si opět nezačneme večer před spaním vyprávět pohádky a strašidelné příběhy a ráno po probuzení své sny, tak od současné atlantické civilizace nelze již nic očekávat.

Jan Švankmajer: Síla imaginace

Post scriptum...

Vážený pane primáři!
Dovolte mi, abych Vám touto cestou poděkoval za úspěšnou terapii, díky níž jsem se zdráv, silen a vesel mohl opět vrátit do pracovního procesu, ke svým milovaným studentům a zejm. studentkám. S láskou vzpomínám v kalných ránech, cestou na zastávku MHD, na naše společná ranní sezení, v nichž jste mi pomáhal hledat ztracený řád věcí, na krásné chvíle zážitkové (a tak trošku i pracovní...) terapie s povolováním a utahováním korzetu mé ženě, během nichž jsem poznal, kdo je mou pravou a doživotní Theodorou.
Můj srdečný pozdrav s tisícerými díky (Ač si teď docela živě představuji, jak si nervosně mnete kořen nosu!) vyřiďte úžasné sestři Soně za její osvěžující dubové zábaly, citlivě vložené čípky, jemné klystýry, ale hlavně za nikdy nekončící trpělivost, s níž mi dělala korzetovou figurantku, abych pak (snad) v rozhodujících fázích somnambulijní rekonstrukce neselhal. Vaše Soňa má opravdu zlaté srdce, ruce... i ostatní tělesné přednosti. (Alespoň nakolik mohu empiricky posoudit.)
Nyní již budu musit končit – čekají mne obvyklé opravy písemných prací z krasovědy, zaumné lučby a „královny věd“ filosofie. (Též několikero seminérních essayů.) Přesto nemohu, než abych Vám ve stručnosti popsal svůj dnešní sen. Snad Vás nebude nudit...

Vstupuji do malé místnosti obložené dřevem, s dřevěnými lavicemi a vykachlíčkovanou podlahou. Je tu hrozné horko a vlhko. Sauna. Na lavicích posedávají i mimo ně postávají krásné, vyvinuté polonahé ženy. Je jich hodně. Fantastický a vzrušující pohled. Nevím, na kterou se mám podívat dřív.
Všechny mají na sobě korzety, ale dosud otevřené – a plechové! Jsou složené z vodorovně probíhajících pásů, které mají být sklapnuty, aby se korzet uzavřel. Asi jako žaluzie na oknech, když jsou ve vodorovné podobě, aby dovnitř mohlo slunce. Všímám si, jak mají všechny zatím povolená břicha a pokleslá poprsí.
Je nepřirozené ticho. Ženy se usmívají a pobaveně, nikoli pohoršeně, sledují mě – vetřelce – a moje rozpaky. Je vidět, že jim můj zájem lichotí...
Pak se jedna z nich, snad jejich velitelka, je Theodora. Náhle se nahlas zasmála chraplavě zastřeným hlasem a jediným pohybem ruky zacvakla směrem vzhůru příčné plechové pásy svého korzetu, jako když otočíte ovladačem žaluzie a zakryjete výhled z okna. Okamžitě, tímto jediným cvaknutím, měla úžasně útlý pas a její prsa doslova přetekla přes košíčky korzetu. Jako na povel v témže momentě začaly zapínat své korzety i všechny ostatní ženy, takže se ozvala vlna cvakání a mně se naskytl neskutečný pohled.

Tak co Vy na to?!

S úctou vděčný pacient, prof. E. L.