Dita von Teese
Umělkyně fetiše: vždy dokonalá - rudé rty, výrazné oční stíny, krvavé nehty, perfektně vyčesané havraní vlasy, jehlové podpatky, punčochy, podvazky, krajkové kalhotky, korzet, prvotřídní šaty. Je krásná, smyslná, provokativní. Vytvořila styl, který propojil zaprášený svět burlesky s latexovým podzemím fetiše; obě polohy své dekadentní duše nabídla nedávno ve své knize Art Of The Teese. Fotografická publikace se ve světě stala bestsellerem.
Tou dobou už byla DITA VON TEESE (34) ikonou hříšné elegance, celebritou stejně výstřední jako její muž - Marilyn Manson.
► Královna fetiše, burleskní umělkyně, provokativní fotomodelka ... Je pravda, že vy sebe samu vnímáte především jako herečku?
Fotomodeling, striptýz i burleskní show jsou především herectvím; proto se nazývám herečkou. Rozhodně nejsem fotomodelkou v pravém slova smyslu - nikdy bych se nenechala navléct do ničeho, co si sama nevyberu. Většina modelek jsou pouhé věšáky na luxusní oblečení, já jsem však sama sobě módní návrhářkou. Navíc se nerada nechávám příliš často fotografovat - nechci, aby mé snímky zaplavily internet, aby měl každý v počítači tisíce mých nekvalitních fotografií. Znám spoustu holek, co se nechávají fotografovat jak šílené, pózují každému fotografovi, který je osloví, a pak jsou překvapeny, že většina jejich obrázků skončí na netu - jejich snímky jsou nekvalitní, a ještě ke všemu na nich vydělává někdo jiný. Proto si fotografy pečlivě vybírám a nad všemi snímky mám absolutní kontrolu. Kdo chce vlastnit mé snímky, musí si je pořídit na mých webových stránkách.
► Což není ani trochu levné. Výnosný obchod, že?
A proč by to mělo být levné? Mé šaty, boty, make-upy, laky na nehty a ozdoby také nejsou levné. Většina lidí si vůbec nedovede představit, jak je dnes obtížné sehnat původní oblečení ze třicátých až padesátých let v dobrém stavu! Naštěstí jsem objevila jednu ženu, jež mi vytváří dokonalé repliky, ale ty jsou, jak známo, velice drahé. K tomu připočtěte kvalitní fotografy, můj čas a mou touhu po exkluzívních věcech, třeba modelech od Jeana-Paula Gaultiera, Johna Galiana či Marka Jacobse - musím si na to nějak vydělat.
► I když přístup do vaší galerie vyjde na dvacet dolarů na měsíc, jsou mezi sběrateli nejžádanější právě vaše snímky. V čem myslíte, že jsou tak unikátní?
Na to je jednoduchá odpověď - mám naprosto originální styl, jaký nemůže nabídnout žádná jiná modelka. Mám nejradši éru čtyřicátých let, která přišla s nejpropracovanějšími účesy a nejoriginálnějšími šaty, ale ve svém stylu kombinuji poměrně široké období od třicátých do padesátých let. Každá z těchto dekád měla své specifické prvky, které já sladila ve zcela unikátní výsledek. Dalo by se to nejspíš přirovnat k architektovi, jenž by s notnou dávkou vkusu zkombinoval baroko, renesanci a gotiku. Ostatní modelky bez jakékoliv kreativity jen přejímají módní styl jednoho desetiletí.
► Co ve vás vzbudilo takovou náklonnost zrovna k těmto třem dekádám?
Svou vášeň pro tuhle éru jsem podědila po své matce, která milovala všechno, co se týkalo tohoto období. Už v pubertě jsem začala po antikvariátech skupovat dobové filmové, módní a erotické časopisy a knihy, sháněla jsem plakáty a sbírala tehdejší předměty, samozřejmě hlavně oblečení. Úplně mi tenhle navoněný svět dokonalé elegance učaroval! Mám pocit, že dneska vlastním největší sbírku pánských časopisů z této éry, a dobových artefaktů mám tolik, že bych si mohla otevřít muzeum. Vévodil by mu chrysler z roku 1939, jeden sál by zaplnily unikátní starožitné klobouky s ptáčky, druhý starobylé pudřenky a bakelitové šperky. Jiný sál bych věnovala suvenýrům Sally Randové, které prodávala na svých show - vlastním třeba úchvatný pletený obal na penis z roku 1939! Nápis na něm hlásá: „Pánské zimní spodní prádlo pro studené noci!“ Je to skvěle zachovaný kousek v dárkové krabici s věnováním: „Od Sally pro jejího fanouška.“
► Přemýšlela jste tehdy, čím se chcete jednou stát?
O tom nebylo třeba přemýšlet, to jsem věděla už od dětství - toužila jsem stát se hvězdou čtyřicátých let; něčím na způsob showgirl! A jsem pochopitelně šťastná, že se mi můj dětský sen beze zbytku vyplnil.
► Vy jste chtěla být v dětství striptýzovou tanečnicí?
Přesně tak! Aniž bych samozřejmě věděla, co to striptýz znamená. Ale zatímco většina holčiček si v tomhle věku hraje na princezny, já chtěla vypadat jako ženy z filmů pro pamětníky. Byla jsem zamilována do Hedy Lamarrové, Betty Grableové, Gene Tierneyové a Rity Hayworthové, chtěla jsem oblékat stejné šaty, nosit totožné účesy, malovat se jako ony. Byl to naivní dětský sen, ale kupodivu mě dodnes neopustil.
► Jak se vašim rodičům zamlouvalo vaše přání stát se striptérkou?
Matka se na mé fantazie dívala se shovívavým pochopením, otec raději neříkal nic. Dobře věděli, že většina dětských snů se v dospělosti rozplyne, ale aby mi udělali radost, dali mě zapsat na hodiny klasického baletu. Na okamžik jsem zatoužila stát se balerínou, ale záhy jsem pochopila, že na profesionální dráhu nemám dostatek talentu. Ale protože jsem tanec nechtěla opustit, našla jsem si svůj vlastní způsob vystupování. Nejprve jsem se jako trhlá puberťačka jen stylizovala do nostalgické podoby ikon čtyřicátých let - nechala jsem se fotografovat v síťovaných punčochách, korzetech, na vysokých podpatcích a v krajkovém spodním prádle, což mě zavedlo k fetišismu.
Na něm je totiž překrásná jeho schopnost zvýrazňovat ženské tvary - každý detail ženskosti je zde značně umocněn, podtrhuje smyslnost a dokonalost. Není náhodou, že všechny hollywoodské femmes fatales jsou dnes fetišistickými ikonami. Lidé často považují fetišismus za sexuální úchylku, vidí v něm zvrhlost a obscénnost, ale praví fetišisti zbožňují absolutní ženskou krásu zvýrazněnou dokonalostí v detailech - nalakovanými nehty na pěstěných rukách, punčochami na dlouhých štíhlých nohou, korzety zpevňujícími prsa... Mluvíme tady o naprosté eleganci, žádné vulgární nahotě.
► Je s podivem, že i když mezi fetišistické objekty zájmu dnes patří především piercing, branding a tetování, ikonou fetišismu jste se stala právě vy, která vyznáváte spíše konzervativní formy tohoto stylu.
K fetišismu jsem se dostala vlastně náhodou - v roce 1990 jsem sháněla pro jedno své vystoupení viktoriánský korzet a s překvapením jsem zjistila, jak málo fotomodelek se zde opravdu profesionálně věnuje tomuto stylu - vždyť tady třeba nebyl nikdo, kdo by se snažil napodobit osobitý styl Bettie Pageové, jež sice začínala jako modelka, ale proslavila se jako fetišistická modla. A že to byla v padesátých letech nějaká hvězda, svého času dokonce fotografovanější než Marilyn Monroeová a Cindy Crawfordová dohromady! To mě zajímalo - tady nešlo o obyčejnou nahotu, ale o prezentaci výstředního oblečení, což mě vzrušovalo.
Tak jsem se začala věnovat fetišistickým fotkám. A protože jsem k tomuto druhu umění přistupovala opravdu poctivě, získala jsem si záhy obrovský respekt publika. To ovšem na druhou stranu samozřejmě nevylučuje občasné útoky na mou osobu - už několikrát jsem třeba slyšela, že jsem točila porno. Takový nesmysl! Ale pomluvu nezabijete. Lidi zkrátka nudí říkat o druhých hezké věci, protože je nikdo nechce poslouchat. Mnohem atraktivnější je přidat k nezajímavé skutečnosti něco pikantního či si celý šťavnatý příběh vymyslet.
► Zmínila jste se o velké postavě fetišistické scény Bettie Pageovou, jejíž snímky s bičíkem či série fotografií bondáží patří v daném oboru ke klasice. Nicméně neuráží vás trochu, když si tak zakládáte na svém osobitém stylu prezentace, že jste dnes tak velmi často s Bettie Pageovou srovnávána?
Naopak! Vždyť jsem dokonce křtila její biografii! Bettie totiž nebyla jen tak obyčejná holka s havraními vlasy sčesanými do ofiny - to by z ní těžko udělalo takovou ikonu, jakou dnes je. Ve skutečnosti měla obrovské charisma, byla dokonalou kombinací dobrého a zlého. Proto jsem poctěna, když jsem s ní srovnávána. Ale nikdy jsem ji nekopírovala. Naše podobnost je založena právě na tom, že obě v sobě máme něco vzrušujícího, onu potřebnou jiskru, jež činí některé lidi nezapomenutelnými.
► Dnes dáváte přednost burlesce, která v současné době zažívá obrovskou renesanci. Znamená to, že už vás svět latexu a bondáží omrzel?
Nazvala bych to spíše přirozeným vývojem. Někdy před deseti lety jsem se více začala zajímat o pánské časopisy ze třicátých až padesátých let a záhy jsem zjistila, že většina tehdejších modelek byla zároveň striptérkami. To mě zaujalo, protože tou dobou jsem vystupovala v jednom striptýzovém klubu; byla jsem jedinou tanečnicí, co se česala ve stylu čtyřicátých let, nosila punčocháče se švem, korzet a negližé - zdálo se mi to svůdnější, než si vykračovat po jevišti v bikinách.
To byl takový můj první podvědomý náznak burleskní show. Návštěvníci klubu mě považovali za blázna, brali mě jako výstřední vložku mezi skutečně dráždivými striptýzy, takže mě celkem nechávali na pokoji. A já alespoň měla s tím, jak jsem se stále více dozvídala o historii burlesky, možnost si detailně propracovávat svá vystoupení. Tehdy měla řada návštěvníků fetišistických klubů pocit, že mezi všemi těmi piercingy a ohni nejsem se svým burleskním vystoupením s vějíři, na které mě připravila samotná Dixie Evansová, dnes majitelka Exotic World Burlesque Museum, dostatečně fetišistická. Ale uplynulo pár let a dneska se žádná solidní fetišistická party neobejde bez burleskní show.
► Znamená to, že s fetišismem jste skončila?
V podstatě ano. Kdysi jsem nafotila několik silně erotických snímků, což už bych dneska rozhodně neudělala. Taky jsem se objevila v několika pikantních filmech proslulého fetišistického režiséra Andrewa Blakea, ale ani v tom už není moje budoucnost.
► Což je ovšem škoda, protože v Blakeových filmech, jako Pin-Ups 2 či Decadence, jste byla úžasná...
Ty filmy se povedly, to je pravda, ale já chtěla dál a výš. Stala jsem se ikonou pro určitou část publika, pro lidi velmi svobodomyslné a otevřené, což bylo vlastně velice jednoduché. A mě najednou přestávalo bavit vystupovat pouze pro návštěvníky, jejichž reakcí si byl člověk předem jist. Chtěla jsem zkusit oslovit širší diváckou obec; to je přece ctižádost každého umělce. Trochu jsem zjemnila svůj fetišistický styl a coby burleskní tanečnice jsem se zaměřila na většinové publikum.
Přesně takhle totiž burleska ve své době fungovala - oslovovala nejširší divácké masy, nebyla to žádná avantgardní podívaná pro úzkou skupinu lidí. A to je i můj cíl - vytvářet krásné, smyslné show prakticky pro kohokoliv. Jsem šťastná, že mám dnes možnost, aby mě vidělo tolik lidí - konečně se mi dostává tolik publicity, kolik jsem si vždycky přála.
► K tomuto přerodu z undergroundové fetišistické ikony v celebritu komerčního světa došlo zejména poté, co jste se v roce 2002 ocitla na prosincové obálce časopisu Playboy - rázem se vaše fotografie objevily v časopisech jako Vanity Fair, Elle, Cosmopolitan, The Face, Vogue či People. Myslíte, že se změnilo něco ve vnímání konzumní společnosti ve vztahu k provokativnějším formám erotiky?
Časopis Playboy mě představil zcela novému publiku, spousta lidí se vůbec poprvé dozvěděla o revivalu burlesky a většina z nich pochopila, že burleska je víc umění než laciná erotika. Dlouhou dobu jsem si myslela, že se nikdy neobjevím v jiném než undergroundovém fetišistickém časopise, ale prostřednictvím Playboye, který sám o sobě je dnes už konzervativní časopis, jsem vstoupila do komerčního světa; byl to pro mě určitý druh satisfakce.
Přesto se pořád snažím zachovat si na svých snímcích trochu fetišistického nádechu a provokativnosti. A nejspíš se mi to daří, protože dodnes před svými vystoupeními v komerčních klubech slýchám varování, abych se nedopouštěla žádných výstředností. Což vzhledem k tomu, že nedělám nic jiného, než dělávaly striptérky ve třicátých a čtyřicátých letech, zní na začátku třetího tisíciletí poměrně směšně. Takže na jednu stranu bych chtěla říct: Ano, leccos se změnilo, většinové publikum přijalo za svou bývalou fetišistickou ikonu. Ale pravda je taková, že v některých koutech Ameriky stále ještě pohoršuje i to, když si žena na jevišti svůdně svléká rukavice.
► Do jaké míry myslíte, že vám k vašemu úspěchu dopomohl i váš současný manžel, proslulý kontroverzní zpěvák Marilyn Manson?
Vzpomínám si, jaký ohlas vyvolaly fotografie, které jsme spolu před několika lety pořídili! On už byl tehdy komerčně úspěšný alternativní zpěvák, já teprve fetišistická ikona - vzájemně jsme si pomohli na obou stranách kulturních barikád. Ale to už je dávno... Když jsme se předloni brali v Irsku na hradě Gurteen, který patří našemu kamarádovi, výtečnému umělci Gottfriedu Helnweinovi, byla z toho společenská událost skoro jak ze svatby princezny Diany.
Ale šaty jsem měla hezčí než princezna z Walesu! Nechala jsem si ušít purpurově hedvábné taftové šaty od Vivienne Westwoodové, doplněné korzetem Mr. Pearl, na hlavě třírohý klobouček od Stephena Jonese. Nechtěla jsem zkrátka nudné bílé svatební šaty ani žádný gotický model. A tahle varianta byla přesně něco mezi - prostě krásné, barevné šaty hodné Dity von Teese. Nemám totiž ráda příliš extravagantní věci - lidé se moc často skrývají za extravaganci a nakonec skončí tak, že vypadají vulgárně.
► Váš manžel se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že mu večeře servírujete v korzetu a na jehlových podpatcích. Předpokládám, že šlo o mírnou nadsázku...
Vůbec ne! Nenosím pochopitelně lodičky celé dny, ale většinou je obouvám už ráno. Můj muž chtěl nejspíš naznačit, že jsem pro něj kráskou čtyřiadvacet hodin a sedm dní v týdnu. A tak to opravdu je, snažím se být za všech okolností elegantní. I kdybych měla celý den strávit doma, vždycky se perfektně nalíčím, obleču si punčochy a šaty, nazuji jehly. Když chci být nalehko, sáhnu po korzetu.
Miluji, když se mohu cítit krásnou, zbožňuji elegantní šaty. Má náklonnost k šatům jde dokonce tak daleko, že si je několikrát za den převlékám - a to i když za celý den nevytáhnu podpatky z domu. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla celý den strávit v jedněch šatech! Zešílela bych! Každá příležitost si žádá jiné oblečení a nějaká příležitost se vždycky najde.
► Chcete říct, že mezi Ditou von Teese, kterou znají čtenáři časopisu Playboy, a Ditou von Teese za dveřmi jejího bytu není žádný rozdíl?
Minimální. Fotografie v Playboyi a dalších časopisech mě zachycují tak, jak obyčejně vypadám ve svém běžném životě. Nejsem totiž žádná hollywoodská hvězdička, jež je obklopena tisícem stylistů a módních poradců. Mám štěstí, že jsem si našla manžela, se kterým nás pojí stejná vášeň pro image, módu a nejrůznější rekvizity. Takhle jsem si naposledy rozuměla se svou překrásnou lesbickou přítelkyní, s níž jsem měla někdy ve dvaceti několikaletý velmi vážný vztah. Pak jsem však potkala Marilyna Mansona, který je mužem i ženou v jednom těle. A vězte, že nikoho lepšího jsem potkat nemohla!
DITA VON TEESE (vlastním jménem Heather Renée Sweet) se narodila 28. září 1972 v Rochesteru v americkém Michiganu jako dcera manikérky a opraváře strojů. Už v dětství byla fascinována zlatou érou Hollywoodu, od pěti let navštěvovala baletní školu, ve třinácti začala vystupovat s lokální baletní skupinou, od patnácti prodávala v obchodě se spodním prádlem, v devatenácti začala vystupovat ve striptýzových barech. Pro svou náklonnost ke stylu čtyřicátých let se záhy stala fetišistickou ikonou, objevila se v několika tematicky zaměřených filmech a specializovaných časopisech, aby se z ní koncem devadesátých let stala hvězda revivalu burlesky, k čemuž jí velkou měrou dopomohla obálka časopisu Playboy z prosince 2002. Dnes má na svém kontě i několik menších rolí v seriózních filmech a přehlídky pro návrhářské domy Moschino a Marc Jacobs na milánském módním týdnu. V prosinci roku 2005 se provdala za zpěváka Marilyna Mansona a loni vydala knihu Fetish And Art Of The Teese / Burlesque And Art Of The Teese.
Honza Dědek: Reflex 01/2007
Dita von Teese (hodnocená v diskuzním klubu)
☺Korzet samotný, stahuje-li se postupně a nikoliv extrémně, je spíš zdravý, než ne. Podpírá páteř, rovná tělo. A lehké seštípnutí vadí jen dýchání; ale to, co vyvádí Dita, je již napováženou. Veškerý corsete training (a-la Spook) je hrůza hrůz!
☺No já nevím... Ona Dita je docela dost macatá (jen má výrazně vytvarovaný rozdíl zadku-prsou-pasu; což je hodně dáno právě tím korzetem).... Koukni se, jaké má míry (prozradím: velikost prsou 36C, v pase 53cm, boky 93 cm).
Hodně dá právě to přepůlení v pase, že vypadá tak atraktivně. (Na což jsou někde i antropologické teorie. Že X postava je pro muže vzrušující v podstatě v jakýchkoli mírách, neboť to evokuje zdravou plodnost ženy.)
☺K těm X antropologickým studiím: právě že prokázaly to, že muži za přitažlivé považují jakýsi zlatý střed, vyjádřený poměrem 0,7, což je také asi nejlepší poměr ze zdravotního hlediska. Žádné extrémy ani jedním směrem.
☺Mně se to nelíbí. Ten rozkydnutý zadek a špeky na lopatkách takhle teda obzvláště vyniknou...
☺Hehehe... ještě štěstí, že existují manekýny jako Dita. S tvarovaným zadečkem, pasem a prsama. A ne kostry, co jim kosti trčí všude.
Ať už tahle hrůzná móda přejde! Ať se ženský nebojej a muži nepřetvařujou a netahaj „na okrasu“ do společnosti vyzábliny, ale ženy, které působí jako přesýpací hodiny!
☺Nechci rejpat, ale korzety se přestaly nosit z určitého důvodu, a znovu je zavádět znamená nepoučit se z historie a stejnou chybu zopakovat.
☺Podle mě to nebyla chyba. Korzety se opakovaně vrací už od starověku. Že se oficiálně (a to podtrhuju!) přestaly nosit na začátku 20. století, neznamená nějaké přiznání chyby, ale změnu názoru!
A mimochodem: korzet možná trochu deformuje kostru, ale dělá krásnou, štíhlejší postavu v pase při zachování oblých boků a poprsí.
☺On ani tolik nedeformuje kostru, jako že povolí mezižeberní svalstvo, a žena je pak tlustší, než by byla bez korzetu (co se týká vzhledu).
A určitě to není dobré ani pro vnitřek těla...
☺Ano, jak přesně jsi popsala ženu v korzetu!
☺A co kdyby Dita začla trošku cvičit a míň papala? Ale chápu, navlíknout se do korzetu je jednodušší.
☺STOP! Každej má jinej vkus. A lepší bejt zdravej a ženskej, než nemocnej a vyzáblej. Pořádná ženská má pořádné tvary a korzet jí jen pomůže k dokonalosti. Když někomu připadá nezdravý, ať ho nenosí, ale nekritizuje a neradí druhým!
Nevím, co je zdravého na vyzáblých chudinkách nebo osvalených kulturistkách s dietama a nepřirozenou drezúrou fitcenter! Ještě štěstí, že existují recipientky, které netíhnou po diktátu módního vkusu.
☺Mně spíš připadá, že se sebou ty ženy nejsou spokojené, tak se musí uměle deformovat do určitého tvaru a pak to prohlašují za krásné. Prostě taková z nouze ctnost.
Kdyby cvičily, měly by štíhlý pas i bez toho.
☺No hlavně to tělu vůbec nedělá dobře mít špeky, takže nemocné budou i s korzetem...
No a když si ten korzet sundají a vyvalí se to povolené břicho... No nic.
☺Povolené břicho? No ono to většinou nefunguje, že člověk s pneumatikou na břiše se utáhne do vosího přeštípnutí. Samozřejmě, že korzet pas vytvaruje, zúží a „zastrčí“ ty špeky. Ale nefunguje to zázračně. (Kéž by!)
Ostatně - Dita a povolené břicho: Na několika málo fotkách je bez korzetu, a i když se opravdu (až viditelně) snaží ho vtáhnout, moc se jí to nedaří a ploché tedy není. Potřebovala by navíc dietu a speciální cvičení – dobrá je powerjóga.
☺Poučení: pokud praktikujete jógu, tak nechte korzet doma, „do břicha“ by se vám v něm špatně dýchalo.
☺Ještě ke korzetům. Při pohledu na Ditu si říkám u mnohých fotek, zda jí k tomu vosímu pasu nedopomáhá i photoshop... Nevíte?
☺Teda ona JE korzetovej blázen, ale...
Teď koukám na ty stránky a přijde mi, že když ten korzet nemá, tak ten pas opravdu moc úzký zrovna nemá. Když je v předklonu, má tam docela špeky. Mi neříkej, že to stáhne třeba o deset čísel...
☺Na některých fotkách má pas i v korzetu celkem normální, a na některých to vypadá, jako když nemá půlku žeber...
☺No pravda je, že dobře udělanej korzet, navíc, když seš zvyklá ho nosit, ti ten pas zúží o celkem dost čísel. Jednak již nastálo zúží pas, ale když seš do něj oblečená, tak snad i patnáct čísel by mělo jít.
