Charles Baudelaire: Proměny upíra

Proměny upírovy

Charles Baudelaire

Ta žena, jako had na roštu zmítajíc se
a ňadra v korsetu si dráždíc o kostice,
chrlila ze svých úst dvou jahodových rtů
proud těchto horkých slov se čpěním mošusu:
„Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti,
jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí.
Vysuším každý pláč na prsech vítězných
a starcům vyloudím na tváři dětský smích.
Ten, kdo v mé nahotě se zhlédne bez závoje,
má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje.
Já tolik z rozkoše, můj drahý znalče, znám,
že vtom, když v náruči již muže objímám,
či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli,
cudná a nestoudná, slabá a plna síly,
jsou s to v té posteli, vší vášní zemdlelé,
se pro mne zatratit i sami andělé!“

A když mi vyssála již morek ze všech kostí
a já se stočil k ní, pln děsné ochablosti,
chtě vděčně zlíbat ji po jejích něžnostech,
neviděl jsem tu nic než hnisem slizký měch!
Jat hrůzou, zavřel jsem hned oči v rozechvění,
a když jsem po chvíli je pootevřel v zření,
ležely na místě té loutky, z níž šel strach,
jež měla na pohled spoušť krve v zásobách,
jen zbytky kostlivce, jež v zmatku kmitajíce
skřípaly jako štít či jako korouhvice,
houpané sem a tam zlým vichrem na tyči,
když v zimě za noci v tmách náhle zafičí.

                                            překlad: Svatopluk Kadlec

Proměny upíra

Charles Baudelaire

Žena, had kroutící se na řeřavém uhlí,
až hroty ňader jí zhnět korzet tak, že ztuhly,
nechala vytékat z těch jahodových rtů
slova, z nichž pižmo čpí stejně jak z korzetu:
„Mám vlhké rty a vím, jak zlomit to, co velí
to staré svědomí, jen je mít na posteli.
Na těchhle vítězných ňadrech vysuším brek
a jako dítě se bude smát stařeček.
Jsem slunce, luna jsem, nebe se vším, kam sahá,
tomu, kdo uvidí, jaká jsem, když jsem nahá!
Já, ty můj mudrci, já vím, co je to slast,
má náruč nad mužem se sklapne jako past,
je plachá, bezuzdná, křehká, pevná a dusí,
nechám se pohryzat, sama mu dám své prsy,
jsou z toho bez sebe i péra postele,
kvůli mně do pekla šli by i andělé!“

A když mi nakonec vysála morek z kostí,
otočil jsem se k ní a chtěl v té ochablosti
ji z lásky políbit – vedle mne bobtnal sliz,
měch boků, z měchuřin kapal lepkavý hnis!
Víčka jsem pevně semk, zamrazilo mě děsem,
a potom pomalu zas oči otevřel jsem
a mocná loutka, hle, ten podmanivý zjev,
jenž zřejmě nasával si do zásoby krev,
tam nebyl, jenom tříšť chvějivých zbytků kostry,
skřípavé jako křik korouhve, stejně ostrý
jak skřípot návěstí v železu vidlice,
když v noci zacloumá s ním zimní vichřice.

                                            překlad: Vladimír Mikeš