Roald Dahl: Nyní propouštíš v pokoji... (in Jedenadvacet polibků)

Korzet je námětem samostatné povídky, ve které se pan Lampson, odmítnutý a uražený jím obdivovanou až zbožňovanou ženou lepých tvarů, rozhodne k originální pomstě: Ve městě působí malíř, který portrétuje místní paničky v životní velikosti a celé postavě. Jak se hlavní hrdina náhodou dozví, malíř ženy nejprve namaluje nahé a pak teprve přidá v další vrstvě šaty – tak údajně dosáhne dokonale plastického vzhledu jejich oděvu.
Lampson jej tajně požádá, aby jeho platonickou lásku portrétoval, aniž by prozradil, že jde o portrét na zakázku. Sám chce využít svých restaurátorských znalostí, odstranit z obrazu oděv a své neopětující lásce se pomstít uveřejněním jejího aktu. Když obraz konečně získá a začne s odkrýváním nánosu barvy, kryjícího její tělo, nestačí se divit...
Nalil jsem do misky terpentýn a přidal několik kapek alkoholu.V této směsi jsem pak smočil chomáček vaty, vymačkal ho, a pak jemně, přejemně, jsem krouživými pohyby začal stírat černou barvu šatů. Mohl jsem jen doufat, že Royden nechal každou vrstvu důkladně proschnout, než nanesl další, jinak by totiž mohly splynout a postup, který jsem měl na mysli, by byl neproveditelný. A to jsem se měl brzy dozvědět. Pracoval jsem zhruba na pěti čtverečních centimetrech černé toalety v okolí ženina žaludku a nijak přitom nepospíchal; obezřetně jsem malbu zkoušel a rozrušoval, přidal další kapku alkoholu, znovu ozkusil účinnost směsi a přidal ještě jednu kapku, až byl můj přípravek dostatečně silný, aby pigment rozpustil.
Piplal jsem se s tímhle čtverečkem černě dobrou hodinu, postupuje stále opatrněji, jak jsem se blížil předchozí vrstvě. Potom se objevila malinká růžová skvrnka a postupně se rozšiřovala, až konečně celý můj čtvereček svítil jasnou barvou. Rychle jsem ji neutralizoval čistým terpentýnem.
Zatím všechno běželo jako po drátku. Nyní jsem věděl, že černá barva se dá odstranit bez poškození spodní vrstvy. Pokud budu jaksepatří trpělivý a příčinlivý, dostanu ji snadno pryč. Ověřil jsem si též správný poměr směsi a tlak, s jakým budu barvu stírat, takže teď už mi půjde práce od ruky rychleji.
Musím přiznat, že to bylo docela zábavné. Snímal jsem barvu nejprve od půli těla dolů, a jak se spodní část jejího oblečení kousek po kousku ztrácela v malých chomáčcích vaty, začalo se zrakům objevovat podivné spodní prádlo. Neměl jsem nejmenší potuchy, jak se to může jmenovat, ale byl to jakýsi hrozivě vyhlížející krunýř, zhotovený pravděpodobně z nějakého pevného a pružného materiálu, jehož účelem bylo pravděpodobně pojímat a stahovat překypující ženskou postavu do úhledného přirozeného tvaru, dopřávaje jí tak naprosto klamného zdání štíhlosti. Jak jsem postupoval níž a níž, narazil jsem na důmyslnou soustavu podvazků, rovněž růžových, jež byly k tomuto elastickému kyrysu přišity a o nějakých deset dvanáct centimetrů doleji svíraly horní část punčoch.
Přišlo mi to zcela neuvěřitelné, když jsem poodstoupil, abych přehlédl své dílo; zmocnil se mne nepříjemný pocit, že jsem byl podveden; copak jsem se dlouhé měsíce neobdivoval lepé, rusalčí postavě téhle dámy? Je to podvodnice. O tom nebylo sporu. Uvažoval jsem, zda se k téhle šalbě uchyluje mnoho dalších žen. Věděl jsem samosebou, že v dobách šněrovaček a korzetů bylo zcela běžné, aby se ženy stahovaly; nicméně jsem se bůhvíproč domníval, že dnes jim k témuž účelu stačí dieta.
Když byla celá spodní část toalety pryč, okamžitě přenesl svoji pozornost k horní partii, propracovávaje se zvolna od pasu vzhůru. V oblasti bránice jsem odkryl obnaženou kůži a pak výše na prsou jsem narazil na postroj, pevně obepínající ňadra a zhotovený ze silné černé látky lemované nabíranou krajkou. Toto, jak jsem dobře věděl, byla podprsenka – další úděsná konstrukce přidržovaná soustavou černých pásků, právě tak dovedně a vědecky rozmístěných jako závěsná lana visutého mostu.
Jářku, pomyslel jsem si. Člověk se pořád učí.
Pan Lampson záhy pozve celou lepší společnost, včetně portrétované dámy, na velkou slavnostní večeři a zde obraz nečekaně odhalí. Avšak jeho záměr se nezdaří – nezostudí ani tak ji, jako spíš sebe... Všichni s ním přeruší styky – až na onu dámu! Ta mu napíše velmi milý dopis, že mu odpouští a na důkaz dobré vůle mu pošle i jeho oblíbený kaviár. Jenže po jeho požití se mu nějak neudělá dobře... Člověk se prostě pořád učí.