Émile Zola: U Štěstí dam

Všechno bílé ženské prádlo, jindy skrývané spodní věci, tu bylo vystavené v řadě sálů roztříděných na několik oddělení. Šněrovačky a honzíky zabíraly jedno, šité šněrovačky, šněrovačky s honzíkem, další šněrovačky, šněrovačky tuhé jako krunýř, především šněrovačky z bílého hedvábí a vějířovitě rozestavěné barevné, z těch dnes sestavili zvláštní výstavu, celou armádu panen bez hlavy a bez nohou, stojící řady torz, poprsí panáků zploštělých pod hedvábím stejně jako mámivá těla nemocných žen; a vedle nich na jiných stojanech honzíky žíněné nebo z lehké potištěné vlny prodlužovaly tyče o velké napjaté zadky, které vypadaly jako neslušná karikatura.
(...)
Vzali se před měsícem a Vallagnosc po třínedělní dovolené, kterou strávili na jihu, právě nastoupil znovu místo. Mladá paní, ač se to snažila skrýt, měla již postavu jako její matka, jak po sňatku ztloustla. (...) Byla zoufalá, že tloustne, strašlivě se utahovala do šněrovaček, nosila černé hedvábné šaty, aby zakryla nabývající břicho, deroucí se dole z korzetu. Ale obličej měla stále hezký, vlasy tmavé, to zůstalo jemné a rozkošné.