Honoré de Balzac: Sestřenice Běta

Zpočátku, dokud chovala tajné naděje, s nimiž se nikomu nesvěřila, nosila korzet, oblékala se podle módy a baron doufal, že se mu přece podaří nalézt pro ni ženicha. Lisbeta byla tehdy pikantní bruneta ze starých francouzských románů. Její pronikavý pohled, olivová pleť a pás útlý jako třtina mohly zlákat nějakého majora s polovičním služným.
(...)
„Proč se tak mučíš, můj starý bručoune?“ řekla mu šest měsíců po jejich tajném sňatku; dvojnásob cizoložném. „Chceš snad ještě dělat dojem? Chceš mi být nevěrný? Budeš se mi líbit mnohem více, jestliže přestaneš s tím líčením. Obětuj mi své falešné půvaby. Myslíš snad, že mám na tobě ráda trochu toho laku na tvých střevících, tvůj kaučukový pás, korzet a falešnou kštici? Ostatně čím budeš starší, tím méně se budu obávat, že mi mého Hulota odloudí nějaká sokyně!“
Starý státní rada, který byl pevně přesvědčen o přátelství a lásce paní Marneffové, s níž chtěl strávit poslední léta svého života, zachoval se podle její důvěrné rady a přestal si barvit licousy a vlasy. Když mu Valérie dala tak dojemným způsobem najevo lásku, krásný a velkolepý Hektor se objevil jednoho dne bílý jako mléko. (...) Po tomto prvním kroku odložil baron brzy i koženou vestu a šněrovačku; zanechal vší šalby. Břicho se mu snížilo, ukázala se tělnatost.
(...)
S Bětou se stala nesmírná změna; největší zásluhu o to měla Valérie, která ji strojila. Tato zvláštní stará panna se nyní šněrovala, utahovala se, mazala si vlasy bandolinou a přijímala šaty tak, jak jí je dodala švadlena.