Marcel Aymé: Zelená kobyla

Markéta si svlékla šaty a spodničku a spodní živůtek – a Honoré najednou nevěděl, co jí má říci. Objevila se před ním ve šněrovačce, z níž se vynořovala jemná prolamovaná košile svázaná modrou stuhou – a v náramně krátkých kalhotkách. Skoro nad koleny prosvítaly skrze ozdoby na těchto kalhotkách punčochy.
Honoré začal kroužit kolem ní, vztahoval po ní ruce a chtěl ji chytit, Markéta mu však utekla a rozběhla se ke krbu.
„Natáhnu hodiny, vím ráda, kolik je.“
Honoré přišel za ní a vbodl oči na vypjatý obrys šněrovačky.
„To bych si byl nikdy nepomyslel, že jsi taková to – statná v prsou,“ zabručel.
Díval se na Markétiny nahé paže, na šněrovačku – v pasu jak ulitou – na kalhotky vzdouvající se na zadních částech a pokrčil rameny.
(...)
Honoré něžně odhadoval plné a těžké tvary, jež naplní jeho náruč: mohutná ňadra utažená šněrovačkou, břicho, klenoucí se pod kalhotami napjatými na bocích a pevné statné nohy, kterých měla plné punčochy. Líbila se mu Anežčina překypující zralost a připadalo mu, že Anežka je mnohem krásnější než její Markéta.