Louisa May Alcottová: Malé ženy

Dvě hodiny před večírkem se zamkla Bella s Markétou v pokoji. Rozhodla se nejprve natočit jí krásné hedvábné vlasy, splývající volně k ramenům, do drobounkých lokýnek. Markéta hleděla s úžasem do zrcadla na svou vlastní hlavu. Měla ji zničehonic kudrnatou jako perzián. V příštím okamžiku se nad toaletním stolkem vznesl oblak pudru a růžová pleť děvčete nepřirozeně zbělela.
„Nevypadám jako po chřipce?“ troufala si podotknout.
„Je to interesantní,“ tvrdila Bella. „Nikoho už nezajímají tváře jako slabikáře, v módě je bledá pleť. Když si trochu přibarvíš rty, budeš vypadat jako madona...“
Nakonec ještě sešněrovala Markétu do bleděmodrých šatů, tak těsných, že se v nich sotva dalo dýchat.
(...)
Odešla k oknu vedoucímu k terase, především také proto, aby se trochu nadýchala čerstvého vzduchu. V těsných, ušněrovaných šatech jí bylo nesnesitelně vedro. (...) Tak se na dnešní večírek těšila, ale teď začíná mít všeho dost. Sama sebe, svých nemožných kudrlinek i těch šatů. Kdybys tak věděl, jak se mi v nich špatně dýchá! Ach bože, proč nemám na sobě „popelínky“! V těch mi vždycky bylo tak dobře.