Stefan Zweig: Svět včerejška

A což teprve tehdejší „dáma“ ve své pracně vyumělkované okázalosti, jež v každém detailu znásilňovala přírodu. Vprostřed sešněrovaná jako vosa korzetem s ostrou kosticí, spodní část těla zase široce nadutou do obrovského zvonu, krk obepnutý až po bradu, nohy zakryté po paty, vlasy s nespočetnými loknami, šneky a copy vyčesány do výše pod majestátně se kolébajícím, nestvůrným kloboukem, ruce i v nejparnějším létě ve shrnovacích rukavičkách, patří už dávno minulosti a dnes působí, vzdor parfému, jenž vanul v její blízkosti, šperkům, jimiž byla obtížena, drahým krajkám, náběrům a třásním, jako nešťastná bytost politováníhodné bezmocnosti.
Na první pohled bylo patrné, že žena obrněná takovou toaletou jako rytíř svým brněním už se nemůže pohybovat volně, mrštně a půvabně, že každý pohyb, každé gesto a v důsledku toho i její celkové chování se musí v takovém kostýmu stát vyumělkovaným, strojeným, nepřirozeným.
Již pouhé ustrojení „dámy“ – natož pak společenská výchova - , oblékání a vysvlékání těchto rób znamenalo složitou proceduru, která bez cizí pomoci vůbec nebyla možná. Nejprve se musely vzadu pozapínat nespočetné háčky a kroužky od pasu až ke krku, korzet stáhnout vší silou obsluhující komorné, dlouhé vlasy – mladým lidem připomínám, že tehdy, kromě několika tuctů ruských studentek, si mohla každá žena v Evropě rozpustit své vlasy až po pás – nechat každodenně povolávanou kadeřnicí za pomoci kulmy a natáček a spousty vlásenek, sponek a hřebínků nakadeřit, vykartáčovat, urovnat, vyčesat do výše a pak se obklopovat a zahalovat cibulovitými krunýři spodniček, kamizol, jupek a kabátků tak dlouho, dokud poslední zbytek osobitých ženských tvarů docela nezmizel.
Ale tento nesmysl měl svůj skrytý smysl. Tělesná linie ženy měla být těmito manipulacemi utajena tak dokonale, že sám ženich při svatební hostině netušil ani v nejmenším, jakou má jeho budoucí životní družka postavu, zda rovnou či křivou, plnou či hubenou, zda má nohy krátké nebo dlouhé; tato „morální“ doba v žádném případě nepovažovala za nepovolené, aby si ženy, za účelem klamu a přizpůsobení se obecnému ideálu krásy, vyztužovaly vlasy, ňadra či jiné části těla. Čím více měla žena působit jako „dáma“, o to méně měly být patrné její formy; v podstatě přece jen móda tímto svým úmyslným principem poslušně sloužila všeobecné mravní tendenci doby, jejíž hlavní starostí bylo zakrývat a utajovat. (...) Naprosto není legendou a přeháněním to, že ženy umíraly jako staré dámy, a z jejich těl, kromě porodníka, manžela a omyvače mrtvol nikdo neviděl ani linii ramen nebo koleno. (...)
Zatímco mladý muž a mladá žena naší doby, oba urostlí a štíhlí, oba bezvousí a s krátkými vlasy, se k sobě hodí již pouhým zevnějškem a kamarádskou přizpůsobivostí, v oné epoše se pohlaví odlišovala, jak nejvíce jen mohla. Muži vystavovali na odiv dlouhé vousy nebo si alespoň zakrucovali mohutný knír jako na dálku patrný atribut své mužnosti, kdežto ženy korzetem ostentativně zvýrazňovaly poprsí jako hlavní znak ženského pohlaví. Přehnaný důraz se kladl i na postoj takzvaného silného pohlaví vůči slabému; muž měl být statný, rytířský a agresivní, žena plachá, nesmělá a defenzivní, lovec a kořist, namísto rovný s rovným.