Pavla Kytlicová: Rodiče a děti

Tentokrát zašly jsme k ní obě dvě. Zaraženě stanuly jsme u dveří: před pultem seděla paní, tak tlustá, že jsem užasla. Přes svou ohromnou tloušťku byla ještě stažena hodně vysokou šněrovačkou, jaká byla tehdy v módě.
Kdyby tato nešťastnice byla chtěla jísti jako jiní lidé, byla by na talíř vůbec neviděla. A kdyby byla dala talíř doprostřed stola, zase by byla na něj svýma krátkýma rukama nedosáhla.
Pomohla si tedy zcela prostě: na jejích mohutných ňadrech spočíval talířek s guláškem, jejž s patrnou chutí a velice hbitě právě dojídala, vytírajíc poslední zbytek šťávy houstičkou. Podívaly jsme se na sebe a já tu stála jako žena Lotova.
(...)
Tehdy byl v módě tzv. „vosí pás“. Ten bláhový ženský tvor se totiž tak dlouho stahoval do kosticového krunýře, jemuž říkali šněrovačka, až byl jako vosa k uštípnutí. Jedna paní se mi pochlubila, že má poprsí jako rozevřený vějíř. Sestra se tímto způsobem trénovala již kolik let a v tento den toho vosího ideálu dosáhla dokonale.
(...)
Vyšly jsme ze sálu. Sestra už chvíli předtím zmizela a našly jsme ji na lehátku v šatně v ubohém stavu: ten krásný, bleďounce zelený pás přeříznutý, šněrovačka otevřená – i ležela tu Lidunka jako žlutavý, puklý karafiát. Byla tak stažená, mysleli, že jim pod rukou skoná, proto honem na ní všecko rozstříhali.
Už dvakrát jí maminka tu nešťastnou šněrovačku spálila, ale ona si ji vždy zase opatřila, tentokrát však nadobro zkrotla, neboť stonala asi šest neděl, vtlačila prý si žluč do jater.