Úvod / Fenomén korzet / Korzety a stahování v beletrii / Susanna Kubelka: Roztržená šněrovačka

Susanna Kubelka: Roztržená šněrovačka


Je odvážná, chytrá a povznesená nad marnivost, protože se skoro vůbec nestahuje šněrovačkou.
(...)
Emsi byla světlovlasá, měla buclaté červené tváře a vypadala o mnoho starší než my. Už byla vyvinutá. Měla na sobě šněrovačku a byla opravdová malá žena.
(...)
Teta Juliana za sebou zavřela dveře. „Co víte o komtese? Znáte ji?“
„Neměl jsem to potěšení. Bohužel... Ale její šance nejsou valné. Docela jistě se bude zdát mému tatíkovi moc tlustá a moc hubená.“
„Pardon, ale to zní dost divně,“ oponovala mu teta. „Moc tlustá a moc hubená. Člověk je přece buď tlustý, nebo hubený. Ale ne obojí dohromady, to nejde.“
Gábor se usmál. „U nás doma to jde. Jeho vyvolená musí mít bujné tvary, aby nahoře a dole přetékala ze šněrovačky. A současně musí být tak tenká v pase, aby ji mohl obejmout prsty rukou. Můj otec sní o plnoštíhlé ženě s vosím pasem. A kromě vás, milostivá paní, jsem v Enži žádnou s vosím pasem neviděl.“
„Tak ho pošleme do Paříže,“ navrhla teta, „tam mají ženy nejkrásnější postavy na světě. Francouzsky jsou mnohem útlejší nežmy. Nedávno jsem viděla jednu na obrázku, naměřili jí čtyřicet dva centimetrů v pase, ani o milimetr víc.“
„To nechápu,“ žasla Hermína. „Dřív se mu líbily jen buclaté, dokonce hodně buclaté – odkdy touží po štíhlém pase?“
„Od minulého podzimu. Začalo to v Gödöllö. Jak víte, je tam každé září pozván na hony, které trvají čtyři týdny. Jednou císařovna spadla z koně – můj otec se dlouho nerozmýšlel, seskočil ze sedla, popadl ji v pase, zdvihl nahoru... To byl jeho nejkrásnější zážitek, jak neustále opakuje, od smrti mé ubohé maminky, když držel v prstech ten útlý pas vznešené dámy. A po tom teď touží...“
„A současně chce, aby nahoře a dole přetékala.“
„Pokud možno.“
„Ale naše císařovna nepřetéká.“
„Francouzsky také ne,“ potvrdila teta, „taková postava přesýpacích hodin – nejsem si jistá, jestli vůbec existuje.“
(...)
„Však já z tebe udělám krásku,“ prorokovala mi s oblibou, „opravdovou malou beauté. Všechny ženy v naší rodině jsou krásné. Ty nemůžeš být Popelkou.“
A výsledek – troje nové šaty byly ušity velmi úzké, na tělo, jako pro dospělou. A proto jsem potřebovala šněrovačku. Svůj první korzet. To je v životě ženy důležitý krok. Teta ho koupila v Linci. Slavnostní zkouška se konala v mém pokoji. Šněrovačka byla z pevné látky, vyztužené rybími kostmi. Vzadu poutka, vepředu kovová výztuž, která držela na uzdě břicho – vypadala jako bílý pancíř.
„Tak se pěkně chytni kličky na okně,“ poručila mi moje teta, zatímco Josefa si stoupla za mě. „A teď vydechnout, ještě, ještě. Břicho dovnitř! Zatáhni ho. A nedýchat. Hned uvidíme, co se dá z tebe udělat. Tak se mi zdá... No tak, Josefo, do toho. Začni.“
Ucítila jsem koleno komorné na svém kříži. Táhla, funěla, táhla, šněrovačka byla stále užší a užší, připadala jsem si, jak kdyby ze mě nějaký obr mačkal všechen vzduch.


„Hotovo,“ zvolala teta, „dost! A dýchej jen zlehka, Minko, úplně mělce.“
Otočila jsem se a lapala po dechu.
„Jen se neboj,“ chlácholila mě, „klid, klid, srdíčko, to bude vpořádku. Není to tak hrozné. Na to si zvykneš.“
Pak mě vzala za ruku a odvedla před velké zrcadlo, upevněné na dveřích mého šatníku. (...) Vykulila jsem oči. Je to možné? Najednou jsem měla útlý pas. A pod ním se klenuly oblé boky. Stal se zázrak!
„Metr, Josefo! Kolik má?“
„Pětačtyřicet centimetrů, milostivá paní.“
„Neříkala jsem to?“ vykřikla teta nadšeně. „To je ten můj neomylný instinkt. Moje milá Minko, spoustu žen můžeš sešněrovat až k smrti udušením, a přesto nebudou mít pěknou postavu. Pro vosí pas je třeba mít od přírody štíhlou a pružnou postavu, jako máme my, ty a já. Teď tě muž dokáže obejmout prsty rukou. Můžeš být pyšná. (...) A teď mi pověz, dítě, jak se cítíš?“
„Děkuji, dobře...,“ vydechla jsem. „Jen... nemůžu... mluvit.“ Pouhé nadechnutí mi dělalo potíže.
„Ach, to se srovná,“ dostalo se mi ujištění. „Teď si hezky sedni na postel a dvě hodiny se nehýbej. Zítra tě zase na dvě hodiny sešněrujeme, pozítří na tři, však uvidíš, zakrátko tě to už nebude bolet. Trošičku se ti ovšem vždycky nebude dostávat vzduchu. Ale na to se dá zvyknout.“ (...)
Abych byla upřímná, život se šněrovačkou se nedá srovnat s životem bez šněrovačky. Předtím jsem byla svobodná. Paní svého těla. Teď jsem byla sešněrovaná jako balík a má samostatnost byla tatam. Připadala jsem si skoro jako mrzák. Nemohla jsem se sehnout. Něco zdvihnout mi činilo obrovské útrapy. Nedokázala jsem se sama obléknout a svléknout. Teď jsem potřebovala také komornou – jako každá dospělá žena. Na Hermínino přání nám byla přidělena tlustá Cilka. Oblékala mě a svlékala a večer mi trpělivě masírovala červené otlačeniny na zádech.
Snadno jsem ztrácela rovnováhu. Každou chvíli se mi zatočila hlava. Po schodech jsem mohla chodit jen velmi pomalu. A když jsem vystoupila nahoru, lapala jsem po dechu. Jakmile jsem šla trochu rychleji, srdce mi dunělo v uších. Běhat jsem samozřejmě nemohla. Což mé drahé tetě připadalo úplně v pořádku.
„Vznešená slečna si přece nešněruje boty sama,“ sdělila mi, „a nikdy se neshýbá! Od zdvihání předmětů ze země jsou tu muži. Hlavně je potřeba pohybovat se půvabně a pomalu. Pamatuj si pro život, Minko: Krása nezná chvat! Dej si načas, srdíčko. Všechno ostatní je vulgární.“
A pak mi dala všechny šaty – až na mé bílé školní – zúžit, takže odpoledne ani večer jsem se bez šněrovačky neobešla.
Nejdřív mě to děsilo. Být celý život zašněrovaná jako balík... Ani den se pořádně nenadýchnout, to byla hrozivá vyhlídka.
Ale snášela jsem to statečně, (...) chtěla jsem být krásná, jak jen to šlo.
(...)
Líza měla nádherné zlaté vlasy, a když je rozpustila, sahaly jí až po paty. Byla stejně veliká jako já, ale všude krásně zaoblená. (...) Ale nejnápadnější na ní bylo, že nosila šněrovačku utaženou jako nějaká dáma. Pas měla docela úzký, což bylo u cukrářky opravdu velmi neobvyklé.
(...)
„Milostivá paní Tanzerová má delikátní konstituci.“
„Delikátní?“ řekla pohoršeně paní řezníková Kropfová.
„Je pružná jako guma, jen se sešněrovává až málem k smrti.“
(...)


Abych řekla pravdu, nebylo mi zrovna nejlíp. Celé tři hodiny jsem seděla zpříma jako svíčka na zlaté židličce, bez hnutí jako socha, sešněrovaná na čtyřicet centimetrů. (...)
„Prosím... za prominutí, nechci obtěžovat, jen... dýchá se mi... tak těžko... a já nemohu... mluvit.“
„Výborně,“ řekla teta Juliana, „takže hned víš, jak se máš při souper chovat – usmívat se, mlčet, nikdy neodmlouvat, nic nekritizovat, a kdyby se ti chtělo omdlít, tak jen do toho! Muži se v tom případě cítí jako zachránci, zvednou tě, staneš se středem pozornosti. Ale pamatuj si – musíš něžně sklouznout na zem. Nepřekotit se jako prkno. Beauté musí být půvabná i v bezvědomí. Pak se ti budou všichni muži kořit jako otroci.“ (...)
Spěšně jsem rozevřela vějíř. Ach... čerstvý vzduch. V tu chvíli jsem pochopila, proč se elegantní dámy nikdy neobjevují bez vějíře. Nenosily tu věc všude u sebe jen tak z koketerie, kdepak! Pomáhala jim přežít! Nebyla to paráda, ale pouhá nutnost. Vějíře a šněrovačky patřily nerozlučně k sobě, náhle jsem to pochopila. Bez vějířů by se sešněrované dámy už dávno udusily. Až jednou vyjdou šněrovačky z módy, zmizí z povrchu zemského i vějíře. Jinak to nebude.
(...)
Ve dveřích se objevila Líza. Okamžitě se všechny pohledy stočily k ní. Měla totiž šaty, které jsme na ní ještě neviděli – tyrkysové jako její oči, na straně nařasené, s malými puntíky a tak úzké v pase, že musela být sešněrovaná skoro k smrti. V pase mohla mít nanejvýš padesát sedm centimetrů – to byl výkon, protože i když Líza nahoře a dole přímo nepřetékala, byla to velmi dobře stavěná a kvetoucí dívka.
(...)
Líza se smála. „Není to špatné, co?“
„Kdo ti pomohl se šněrovačkou?“
„Nikdo. Umím sama.“
„Ale jak?“
„To je tajemství. Ale ušila jsem si šněrovačku, kde jsou šňůrky vepředu. To byl můj nápad. Jsem na to pyšná.“
(...)
Hudba konečně dohrála a já jsem vyčerpaně klesla na židli, úplně rozpálená a lapající po dechu. Prokletá šněrovačka! Usilovně jsem se snažila nefunět jako měch. Funění se totiž pro dámy nehodí. Spěšně jsem rozevřela vějíř a dýchala ústy, lehce a rychle, jak mi to ukázala teta Juliana. Vzduch! Vzduch! Vzduch! říkala jsem si. Zadusím se.
(...)
Tápala jsem rukama po svém těle. Byl tu ještě jeden důvod probdělé noci – nesnesitelná muka. Po tom strašlivém sešněrování na čtyřicet centimetrů se můj pas proměnil v bolavou, modročervenou rýhu, píchající a pálící. Vypadalo to děsivě. A když jsem šla spát, pulzovala mi v těch místech krev tak prudce, jako kdybych měla v pase druhé srdce. Pomyšlení na to, že za dvě hodiny si budu muset zase obléct šněrovačku, ve mně probouzelo chuť na vzpouru... – ale ne na dlouho. Pro Gábora bych se sešněrovala ještě na polovičku, ale to jsem dnes naštěstí nemusela.
Měla jsem si vzít své žluté vídeňské letní šaty, které měly v pase padesát centimetrů, protože jsem musela být schopna dojít do krejčovského salonu. I tak jsem byla pořád dost hezká.
(...)
Pozdravovány ze všech stran jsme se vydaly na cestu podle hesla: Krása nezná chvat.
Teta byla totiž stažená na pětačtyřicet centimetrů, po deseti krocích se zadýchávala a mlčela jako trapistický mnich. Mohla buď jít, nebo mluvit, ale ne oboje současně. Což jí ovšem neubíralo na kráse.
(...)


„Já jsem se jen chtěla zeptat, milá princezno, na ten vosí pas. Vypadá to na koni velmi elegantně..., ale... všude se říká... Kolik měří císařovna skutečně v pase?“
„Šestačtyřicet centimetrů.“
„Ach!“ zvolala moje krásná tetička, velmi spokojená, že má o centimetr méně.
„Ale někdy,“ řekla princezna tajemně, „a to zůstane jen mezi námi, se nesešněrovává. Obléká se jako muž a sedá si do sedla jako Amazonka, a pak se prohání po pustě nespoutaně jako muž...“
„Bez šněrovačky?“ zvolala tetička vyděšeně.
„Ona je v mnohém velmi pokroková, víc než kdo tuší...“
(...)
„Račte prominout – jen, je-li to možné, mohli bychom hned vzít míru.“ Lilli Ziermillerová mi pokynula a já jsem vstala. „Jak úzké mají být jezdecké šaty v pase?“
„Abych ji mohl obejmout rukama,“ prohlásil generál, „nejlépe jako včera.“
„To byly moc úzké,“ protestovala Hermína. „Moje Minka musí na koni také dýchat.“
„Pětapadesát centimetrů?“ zeptala se paní Ziermillerová.
„Když to musí být,“ odpověděla Hermína ztrápeně.
„Milá Lilli,“ ozvala se tetička, „ušijte je na pětačtyřicet.“
„Tak úzké? To je přece vaše míra, milostivá paní. Takovou nikdo jiný v Enži nemá.“
„Kromě mé neteře,“ následovala hrdá odpověď, „má stejnou postavu jako já a nebudete tomu věřit, ale včera jsme ji sešněrovali na čtyřicet. To je evropský rekord.“
„A tancovala čardáš,“ přidal se generál. „Ale při ježdění na koni nemusíme být tak přísní. Souhlasím s vámi, milostivá paní,“ obrátil se k tetě Julianě, „pětačtyřicet centimetrů, ale ani o jeden víc.“
„Musejí být tak úzké?“ ozvala se Hermína.
„Musejí,“ zavelel generál. „Na celém světě není nic krásnějšího než žena s vosím pasem na koni.“
(...)
Měla jsem sto chutí padnout do půvabných mdlob, dolů, na jistou zem. Ale neudělala jsem to. Protože zrovna nedávno jsem spatřila, jak jedné omdlelé dámě prořízli šněrovačku, aby ji zachránili před udušením, a v tu chvíli – najednou byla úplně tlustá! Ne, nepřipadá v úvahu. Stát a být statečná!
(...)
Ta ženská měla na sobě jen šněrovačku a spodničku s kosticemi, která byla tak krátká, že jí sahala sotva ke kolenům. Poprvé v životě jsem viděla... no, tedy... nohy cizí ženy. Až do téhle chvíle jsem znala jen ty svoje!
A jaké nohy!
Tlusté a buclaté jako prasečí kýty. Ta byla ale vypasená! Vypadala skoro jako koule. Špek překypoval z marně utahované šněrovačky nahoře i dole a černou sametovou stužku na krku skoro úplně překrývala trojitá brada.
(...)
„Tak tedy nevěsta z Welsu.“
„To neřekl. Jen že je zamilovaný jako mladý rekrut, že není čas na zásnuby, že strašně spěchá a chce se oženit, hned jak to půjde.“
„Já to věděla,“ triumfovala teta, „že u nás v Horních Rakousích se přece jen najde ta pravá žena, která dojde milosti v jeho očích.“
„A která přetéká, chcete říct.“
„S vosím pasem.“
„Nahoře i dole řádně nakynutá...“
„Určitě je moc půvabná.“
„Hloupý anatomický zázrak,“ zavrčela Valerie.
„Necháme se překvapit...“
„Nějakou panenkou s postavou jako přesýpací hodiny? Ta nás nemůže překvapit. Šněrovali jí pas určitě už od dvanácti. Její rozhled bude tak omezený jako její pas.“
(...)


„Ale Líza přece nemá postavu, o jaké on sní.“
„No, pěkně přibrala za tu dobu, co jsme v Enži. Už dost přetéká ze šněrovačky. Pas má sice teď na jeho vkus trochu moc silný, ale až bude čtvrtou baronkou Borosyovou, jistě ji služebná bude líp stahovat.“
(...)
Moje proměna v jezdeckou princeznu se konala v pokoji tety Juliany. Cilka a Josefa všechno připravily a byl to povznášející pocit, když jsem v bělostném prádle a sešněrovaná předstoupila před velké zrcadlo. Do pokoje vplula moje teta.
„Moje Minko, konečně mám na tebe čas. Od rána se na tuhle chvíli těším.“ Sundala si ze zápěstí vějíř a otřela si z čela několik kapek potu. (...) „Tak kde jsou šaty? Ach, moc pěkné. Hezky je ušila, naše Lilli. Pojď, zlatíčko, já ti pomohu. Dáme se do toho, oblékneme tě.“
Ve třech mi pomohly do šatů.
„Pozor na rukávy,“ varovala Hermína. „Pomalu, Juliano, ať se nevytrhne podšívka.“
„Dávám pozor.“ Teta mi srovnala šaty na ramenou a límec – a v pokoji se rozhostilo nebezpečné ticho. Všechny jsme ztuhly hrůzou.
Teta Juliana mi chtěla zapnout knoflíky vepředu na živůtku. Ale nešlo to. Přes žaludek se táhla velká mezera. Ať se šaty stahovaly k sobě, jak chtěly, nezmenšovala se. Teta vytáhla svou čichací lahvičku.
„Josefo! Na kolik centimetrů je slečna sešněrovaná?“
„Nejvíc, jak to šlo.“
„Pětačtyřicet centimetrů?“
„Jistě, milostivá paní.“
„Pak nejsou v pořádku šaty. Buď tak hodná a přeměř je.“
Josefa udělala pukrle a popadla měřítko. Vyděšeně jsem ji pozorovala.
„Třiačtyřicet centimetrů,“ řekla Josefa pohřebním hlasem.
„Cože??? Ty šaty... Lilli je ušila moc úzké. To se ještě nikdy nestalo. Josefo! Přeměř slečnu. Připadá mi silnější než dřív.“
Josefa mlčky poslechla.
„Tak co?“ zvolala netrpělivě teta. „Kolik má? Mluv!“
„Padesát centimetrů,“ zněla odpověď.
„Nesmysl!“ Tlustá Cilka vytrhla Josefě měřítko z ruky. „Neumíš ani pořádně... změřit... Svatá Panno! Je to pravda. Padesát centimetrů. Jak je to možné?“
„Moc jsem se najedla v restauraci,“ řekla jsem tiše.
„No co, takže pomůže jediné,“ rozhodla teta a vytáhla hodinky, „víc sešněrovat, a to rychle.“
Polkla jsem. „Nechci obtěžovat..., ale víc to nepůjde. Už teď se skoro nemohu nadechnout.“
„Ale no tak, Minko. Pětačtyřicet centimetrů je tvoje normální míra a dva centimetry víc nebo míň...“
„Pětačtyřicet centimetrů byla její míra,“ zaznělo rozhodně z Hermíniných úst, „než ji generál začal vykrmovat jako posvícenskou husu. Maďarská snídaně, špek, vajíčka, česnekový chléb a víno... To dá rozum, že se po něčem takovém nehubne.“
„Máš pravdu, je to tak.“
„Taky tě to mohlo napadnout, Juliano. Kdy byla poslední zkouška? Vzpomínáš si?“
„Než jsi odjela za bratrem. Pak už se šaty došívaly na panně.“ Teta si setřela nové krůpěje potu z čela. „Minko, musíš teď být statečná. Sedm centimetrů není tak moc...“
„Moje milá Juliano, Minka ti přece řekla, že už nemůže dýchat. Chceš, aby se udusila? Na koni? Před celým městem?“
„Nikdo nechce, aby se udusila. A ty přeháníš jako štábní důstojník, když tvrdí, že nemá dluhy.“
„Ty přeháníš. Byla by to vražda, kdybychom ji víc utáhly.“
„Nedělej ze mě pořád nějakého mučitele,“ zvolala teta pobouřeně, „kvůli šněrovačce se ještě žádná neudusila.“
„Ale zemřela! Copak jsi to nečetla? Včera? V Linzer Tagespostu? Korzet zkracuje život o dvacet let. Říká to jeden slavný vídeňský anatom.“
„Prosím tě, ušetři mě toho tvého anatoma z Vídně, Minka musí být dnes v Enži nejkrásnější ze všech. Nikdo nesmí poznat, že ztloustla!“
„Ale tady nejde o to, jak vypadá, ale co umí.“
„To taky. A teď ji víc utáhneme.“
„Dost! Moje Minka není z gumy. Sundejte jí tu šněrovačku! Vezme si své staré hnědé šaty.“
Vyděšeně jsem zvedla hlavu. Hnědé šaty? Jen přes mou mrtvolu. Na vteřinu jsem se zamyslela a pak jsem dostala nápad.
„Prosím za prominutí. Já jen rychle – mohu se vzdálit? Na moment?“
„Ano. Ale hned se vrať. Už máme málo času.“
Místo v ústraní bylo volné. A ačkoli mě to děsilo, otevřela jsem kulatý poklop, nadechla se a strčila jsem si do krku ukazováček. Hermína mi vyprávěla o starých Římanech, kteří se při svých slavnostech hrozně přejídali, a aby se mohli krmit dál, lechtali se pérem v krku. Péro nebylo po ruce – prst udělal stejnou službu. Vyzvracela jsem se čtyřikrát nebo pětkrát, dokud jsem neměla úplně prázdný žaludek.
Teď se mi ovšem třásla kolena a pusa mi hořela jako v ohni. Zdálo se mi, že mám poleptaný krk. Vodu! Se slzícíma očima jsem se dovlekla zpátky ke dveřím pokoje. (...)


„Prosím sklenici vody. Díky. Milá Josefo, už to půjde. Sešněruj mě, prosím, ještě jednou.“
A skutečně, tentokrát jsme byly úspěšné. Jenže když byla Josefa hotová, píchalo mě v celém těle. Asi jsem opravdu dost ztloustla. Tak utažená jsem se cítila jen při uherském souper. Připadala jsem si jako ve svěráku. Místo dýchání jsem jen sípala. A kolena se mi podlamovala. Cilka mě podpírala. Vděčně jsem se jí držela, jinak bych totiž upadla. Proklínala jsem každé své kilo navíc.
Josefa se radostně usmála a obepnula mě krejčovským metrem.
„Třiačtyřicet centimetrů!“ Tváře jí plály nadšením. Teta mě políbila. „Bravo, Minko, jsem na tebe pyšná.“
„Co jsi tam venku na tom... místě dělala?“ zeptala se tiše Hermína.
„Já jsem – pardon – zvracela,“ zašeptala jsem.
„Cože? Takže teď nemáš vůbec nic v žaludku? No nazdar! To bude fiasko! Já do jízdárny nepojedu. Zůstanu tady.“
Sotva jsem ji slyšela. Teta mi znovu pomohla do šatů. Knoflíky šly zapnout. Živůtek seděl perfektně, nenapínal se a dělal mi perfektní postavu. Vypadala jsem dokonce štíhleji než dřív. Obdivovala jsem se v zrcadle. (...)
„Tak tedy, Minko, raději moc nemluv. Šetři síly, sedni si na divan. (...) Dala jsem ti naplnit čichací lahvičku, stejnou jako je ta moje. Když dostaneš strach, že omdlíš, jen vytáhneš špuntík, zhluboka se nadechneš – a hned ti bude dobře. A na cestu ke kasárnám dostaneš můj slunečník a červený vějíř. Má stejnou barvu jako podšívka tvých šatů. Minko, hlavně si pořád říkej – ta jízda netrvá dlouho. Jen pár minut. A pak ti zase uvolníme šněrovačku.“
(...)
A když se na konci mé jízdy rozlehl potlesk a nadšené výkřiky, které byly při čestném kolečku stále hlasitější, zaradovala jsem se jen na vteřinu a pak už jsem měla v hlavě jen jedno – vzduch. Vzduch. Vzduch.
Konečně jsem vyjela branou ven za bouřlivého vítání všech mých blízkých, zářících pýchou. Gábor mi pomohl ze sedla. Adda byla zahrnuta polibky a cukrem, já jsem putovala z jedné náruče do druhé, a když mě k srdci přitiskl generál a já jsem si pomyslela – teď se udusím, a pokusila jsem se s nadlidskou silou nadechnout – rozlehlo se na mých zádech temné prasknutí...
Praskla mi šněrovačka!!!
A pak... jsem už nic nevěděla.
(...)
Skladby, sonáty, klavírní školy, písně – nic takového nám po pisatelce předchozích stránek nezůstalo. Ale přežilo ji něco jiného, co všichni dobře známe – její vynález, prsní kapsy. Jako podprsenka dobyly svět. Už na přelomu století slavily úspěchy pod revolučním oděvem – kostýmem.
Slávu však získal někdo jiný. V roce 1912 si nechal podprsenku patentovat francouzský krejčí Paul Poiret, ačkoli v té době se už v Rakousko-Uhersku dávno nosila.
Ale to není důležité. Mnohem důležitější je, že existuje. A když se večer strojíme, my moderní ženy, do opery, do divadla, nakoncert či na schůzku, když saháme, úplně samozřejmě, po tom jemném kousku prádla, který nám dovoluje dýchat, bez šněrování a utrpení, měly bychom se na vteřinu zastavit podle známé pravdy: Krása nezná chvat.
Věnujme v té chvíli tichou vzpomínku statečné Mince ze starobylé Enže v Horních Rakousích. Zaslouží si to.