„Nechce snad tvrdit,“ řekla Lou nevěřícně, „že slečna Greeenshawová měla v úmyslu dát se zavraždit?“
„Chci říct jen tolik, drahoušku,“ pravila slečna Marplová, „že ty jsi vlastně slečnu Greenshawovou dohromady neznala. Neexistuje přece žádná záruka, že slečna Greenshawová, kterou jsi viděla, když jsi do toho domu přišla, byla táž slečna Greenshawová, kterou o několik dní dřív viděl Raymond. Já vím, samozřejmě,“ pokračovala, aby předešla odpověď, k níž se Lou chystala, „že byla hubená a měla na sobě nápadné staromódní šaty z potištěného kartounu a prapodivný slaměný klobouk a že měla neupravené vlasy. Přesně odpovídala tomu popisu, který nám koncem minulého týdne podal Raymond. Jenomže obě ty ženy, rozumíš, jsou přibližně ve stejném věku, přibližně stejně velké a mají úzký obličej. Myslím hospodyni a slečnu Greenshawovou.“
„Ale hospodyně je tlustá!“ zvolala Lou. „A má strašně... strašně velké poprsí!“
Slečna Marplová si mírně odkašlala.
„Jistěže, drahoušku, nedávno jsem viděla v jednom obchodě za výlohou... věci, prostě až mě to zarazilo, že to tam tak bezostyšně vystavují. Dneska je to pro kohokoli zcela snadné mít... ehm... hm... hrudník jakékoli velikosti a jakéhokoli tvaru.“
„A kam tím míříš, tetičko?“ otázal se Raymond.
„Prostě mě napadlo, chlapče, že během těch dvou nebo tří dnů, kdy tam Lou pracovala, mohla hrát jedna žena dvě role.“
Agatha Christie: Greenshawova Kratochvíle
