Aktivní koncepce vzhledu


Většina populace má poměrně jasnou představu o tom, jak chce vypadat. Každá doba vždy přináší jisté, více či méně reálné, vzory vzhledu, které daná populace opět více či méně akceptuje a má tendenci se jim přiblížit. Ne vždy jsou tyto vzory racionální a dokonce ne vždy jsou estetické. Pohled na některé z dnešních anorekticky vychrtlých modelek je téměř nechutný. Ale modelky jsou v současném světě součástí poměrně vysoké hry o peníze, a tak se jen mladé ženy přizpůsobují ostrému ekonomickému tlaku. Každý normální člověk jistě souhlasí s tím, že ženy, dosahující výšky kolem 180 cm a udržující svoji hmotnost na hranicí 50 kg, jsou spíše politováníhodné než přitažlivé.
Praktický, v normálních podmínkách každodenního života realizovatelný vzhled, se pak od těchto umělých, do jisté míry oficiálních, vzorů výrazně liší. Naštěstí pro většinu mužů se průměrná žena modelce příliš nepodobá. Každý zdravý chlap si raději vybere pěknou, štíhlou ženu, která tam, kde má mít stehna, má skutečně stehna, a ne dvě tyčky od plotu. A každé normální ženě se líbí štíhlý, svalnatý muž, jehož hrudník je výrazně širší než pas.
Můžeme projít všemi stoletími a všude najdeme skutečně krásné ženy a muže. Základ krásy vždy tvoří kromě pěkné tváře i přírodou a pohybem strukturovaný tvar těla, definovaný především přiměřeně rozvinutým svalstvem a uhlazený vhodně uloženým, přiměřeným množstvím zásobního tuků.
Ještě na začátku dvacátého století byla krása člověka hlavně dar od Boha, a díky tvrdým životním podmínkám byla omezena na poměrně úzký okruh mladých žen a mužů. Základem krásy je vždy pěkná tvář a souměrné tělo. Celá staletí byla snaha o udržení krásy doménou žen (muži měli obvykle jiné starosti) a soustředila se především na zachování pěkné tváře. Kreace kadeřníků, smyslné rtěnky, jemné oleje a masti měly za úkol udržet to, co přišlo od přírody jako dar, do co nejvyššího věku.
Ve své podstatě byla tato snaha pasivní, nezahrnovala zásadní kroky k aktivnímu, vědomému ovlivnění tvaru těla. Omezovala se ve sféře zlepšení postavy na pasivní postupy, dokladem čehož jsou děsivé korzety, které dnes naštěstí můžeme zhlédnout pouze v muzeích.


Vladimír Kolouch