Korzet maskuje tloušťku

V polovině dvacátých let 20. století předpověděl autor knih o dietách sebevědomě, že právo nepochybně „prohlásí nadměrnou váhu za přečin, ne-li za těžký zločin, potrestaný nuceným leštěním bot, nošením co nejtěsnějších korzetů a dalšími vhodnými formami nepohodlí“.
Je snadné představit si s poměrnou přesností, jak vypadá nahé tělo ženy konfekční velikosti 46 – vždyť nám bývá často ve filmu nebo v televizi nabízen pohled na „perfektní“ poprsí a jemnou křivku boků. Ale tělo tlusté ženy je jejím vlastním tajemstvím. Zatímco oblečení může zajistit optickou iluzi, nebo i několik najednou – silné podpůrné podprsenky, stahující korzety (Ano, ženy je stále nosí!) a elastické pásy pod volnými šaty, které skryjí některé tukové záštipce – svlečením těchto masek je odhaleno tělo, které v žádném směru neodpovídá moderní sexuální normě, kterou nás krmí sdělovací prostředky. I žena s mírnou nadváhou se bude stydět za bochánky na bocích, plnost svých ňader, pneumatiku kolem pasu navíc, vyklenutý podbřišek a varhánky na nadloktí a vnitřní straně stehen.
Strach z odhalení tloušťky a následného opovržení ve „společnosti zdravých štíhlých“ je silným motivem k jejímu skrývání; extremismus všemožného stahování těla je však zároveň tajně obdivovaný pro sebeobětování ideálu krásy, stejně jako drastické a životu nebezpečné zákroky, které podstupovaly ženy na sklonku devatenáctého století, aby dosáhly tolik obdivovaných vosích pasů. „Il faut souffrir pour entre belle“ (trpět pro krásu) je bráno příliš doslova.

Byla to snaha docílit tvaru přesýpacích hodin – mohutné poprsí a boky a nepatrné partie mezi. Ženy byly utahovány (často i dvěma osobami!) do korzetů tak těsně, že nemohly dýchat – proto bylo pro viktoriánské ženy příznačné omdlívání a dýchací soli. Bylo to považováno za něco velmi ženského a delikátního, zatímco ve skutečnosti jejich vnitřní orgány byly stísněny a zkracovala se tak délka jejich života. Nejctižádostivější módychtivé ženy šly ještě o krok dále – překážkou ještě útlejšího vosího pasu byla dvanáctá žebra po obou stranách – takže se, s pomocí nejnovějšího výdobytku – anestézie, odhodlaly podstoupit operaci, při níž jim byly vyjmuty tyto nežádoucí předměty, a ony si mohly utáhnout šněrovačku ještě o něco těsněji.
Ženy počátku dvacátého století měly ale zároveň sklon dopřát si náležité bujné tvary a z pobouřených spisů jistého Dr. Heckela z roku 1911 vyčteme, že volbou svých proporcí neprokázaly žádnou přehnanou touhu po hubenosti, na vše pak postačil dobře utažený korzet. Byla to éra dekoltů a ženy se chtěly pochlubit plným poprsím. Heckel píše:
„Nedá mi to nezmínit se zde o estetických nedostatcích celosvětové povahy, kterým se ženy podrobují, a podléhají tak obezitě z důvodu módního vzhledu. Je mimo veškerou pochybnost, že za účelem působivého décolleté cítí každá žena jako povinnost být okolo krku, v hrudi a ňadrech plná. Současný stav je takový, že plnosti se dociluje veskrze obtížně na oněch místech, a jeden si může být jistý, i bez vyšetření takové ženy, že břicho, boky a spodní partie té ženy budou po odložení těsné šněrovačky beznadějně tlusté. Pokud se léčení týká, nedá se dosáhnout snížení váhy v oblasti břicha bez toho, aby žena nemusela obětovat kyprost horních partií svého těla. Proto jí nezbývá, než dále silným stahováním pouze štíhlost předstírat. Nevzdá se přece toho, co svět považuje za krásné.“

Shelley Bovey: Zakázané tělo