Viktoriánská éra a secese

Móda druhého rokoka směřovala od mírně rozšířené a spodničkami podložené sukně postupně až k tvarům, které dobové karikatury označují jako nafouknuté balóny ohrožující chodce, zatímco turnýra prochází v nesporně kratším čase neustálými proměnami – silueta ženského těla se mění podle toho, zda se nosí malé „honzíky“, nebo mohutné, přímo architektonické výztuhy v zadní partii těsně pod pasem; mezitím je v kratších obdobích vystřídána siluetou zcela útlou, jen s korzetem tvarovaným poprsím a pasem, eventuálně akcentovanou vlečkou.
(...)
Všechny oděvy podléhají obecně přijaté módní linii turnýry (česky také „honzík“), což je vzadu, těsně pod pasem, vydutá část jinak úzké sukně. Pojem je odvozen z franc. tournure (v základním významu = zevnějšek, tvářnost, způsob držení). Vzniká na samém konci šedesátých let a představuje rafinované vyvrcholení krinolíny, která v průběhu této doby měnila svůj tvar a výrazně se prodlužovala do vlečky.
Základní silueta turnýry byla ještě nemilosrdnější k nedokonalosti postavy než krinolína, která „přetékající tvary“ v bocích ukrývala pod širokou sukni, těsně stažený byl jen pas. U turnýry však případné nedostatky nebylo kam schovat; přesto ji, stejně jako všechny předchozí módy, nosily všechny ženy, i ty, které měly k dokonalosti hodně daleko. Vyžadovala efektní poprsí (tomu se ještě dalo vypomoci vycpávkami v korzetu), ale také ploché břicho a úzké boky, jen zadní část byla uměle přetvořena do bohatě tvarované, zdvižené výdutě z rozmanitě a umně naskládané a nařasené látky, odkud splývala do vlečky.
(...)
V letech 1875 – 1882 se turnýra dočasně zmenšuje, aby v roce 1882, byť i nakrátko, zmizela docela. Hlavním ukazatelem celkové siluety zůstává ploché břicho a sukně vzatu trojúhelníkově rozšířená. Pro tuto „úzkou módu“ si ženy svazovaly nohy u kolen (to se bude v nedaleké budoucnosti opakovat), aby se přiměly dělat malé krůčky, protože sukně, vpředu velmi úzká, nic jiného neumožňovala. Nevěsty ve svých memoárech opakovaně vzpomínají na nástrahy svatebního obřadu – kvůli těsným šatům se neodvážily najíst.
Úzká sukně bez turnýry byla nejmódnější v roce 1882, ale ještě v tomtéž roce se turnýra vrátila (historicky je vlastně třetí, pokud vzpomeneme té, která se nosila na konci osmnáctého století); v roce 1887 se začíná zmenšovat a bude přežívat ještě do roku 1888 (fr. cul de Paris, pařížský zadek, cul postiche, faux cul, falešný zadek, něm. falcher Steiss).
Tato nová, velmi mohutná forma turnýry vyžaduje také náročnější prodloužený korzet, aby co nejvíce stahoval a podle možnosti i „zmenšoval“ partie břicha a boků.
(...)
Jak jsme už zmínili, celková linie oděvu byla sice mámivě krásná, ale také velmi nepohodlná. K výslednému efektu přispíval korzet, který vedle útlého pasu tvaroval také ploché břicho a boky. Vyztužuje se proto kosticemi a ocelovými pásy, zapíná se vpředu na háčky, výrazně se prodlužuje, sahá postupně hlouběji přes boky, někdy se vpředu tvaruje do špičky; jen postupným utahováním a šněrováním, trvajícím někdy i dlouhé týdny, lze dosáhnout – za cenu ohroženého zdraví – žádané linie. Pouze ranní korzety byly pohodlnější, volnější, zavěšené na ramínkách.
Už v minulém svazku jsme uvedli, jak velice se ve Francii rozšířila profese výrobců korzetů jako speciální krejčovské odvětví – její rozkvět nyní vrcholí; právě v Paříži se prý zhotovovaly nejrafinovanější a také nejdražší výrobky, ale běžně se pak vyráběly v celé Evropě. Jen chudé ženy jsou dále odkázány na to, aby si je šily samy.
Přitom pas musel být ještě útlejší než doposud; padesát centimetrů byla ideální míra, pro mnoho žen bez ohromného úsilí nedosažitelná. Legendární Alžběta – Sissy, která si dávala šít jezdecké kostýmy přímo na holé tělo, prý byla na svých 48 centimetrů v pase pyšnější než na svoji císařskou korunu. Rakouská císařovna, proslulá svou vášní pro jízdu na koni, měla prý ve své garderobě už jako patnáctilétá dívka čtyři korzety normální a tři speciální jezdecké – takže své tělo dlouhodobě a cíleně tvarovala. Bohatá literatura o této panovnici zdůrazňuje její střídmost v jídle až hladovění, které pro svůj zjev podstupovala. Známá sbírka muzea Kyoto Costume Institute obsahuje korzet, který tuto panovnici přiměl ještě k větší askezi – má v pase 45 cm!
Korzet neušel pozornosti Jana Nerudy – v jednom ze svých fejetonů konstatuje, že bez šněrovačky není dnes ženské krásy, ani šaty by dnes bez šněrovačky na ženské „neseděly“. Vezme se tedy nějaká vhodná látka, nějaká zápona, žengle, „hodinová“ péra nebo kostice, nějaké bavlněné, hedvábné nebo lněné šňůry, a udělá se z toho krásná ženská. Připojuje názvy, které cituje z ceníků některých českých obchodních domů, a s laskavou ironií vyjmenovává: známe tedy jenom „pancéřových“ šněrovaček alespoň dvacet druhů, dále „corset parisien“ („pro slabé a štíhlé dámy; dělá hezké kyčle a pěknou hořejší část i bez dalších vložek“), „Mignon“, „Vigogner“, „corset Stefanie“, „hygienique“ („zdravotní“, pro tlusté dámy), „patentované s hodinovými pery“, „jízdecké“, „nedbalkové“, „mateřské“, „pro nemocné s žaludkem“, atd., atd.! A dodává: Jenom slovanských názvů nenalézám nikde žádných – ku podivu, a je přece známo, že slovanská děvčata mají „nejhezčí šněrování“ na celém světě!
(...)

Kolem roku 1900 dostává turnýra znovu lehce dráždivou esovitou linii, samozřejmě stále tvarovanou za pomoci korzetu. Nelze stanovit žádné přesné datum, k němuž byla turnýra definitivně odložena; déle přežívala tam, kde je společnost vzdálena od diktátu Paříže, záhy naopak mizí v majetných společenských vrstvách této Mekky módy.
Esovitá linie neopustila přísné požadavky na štíhlý pas, útlé boky a tvarování poprsí. Nadto se stále výrazněji akcentuje ploché břicho – korzet je nyní tedy ještě vyšší a delší, tísní tak ještě více, než tomu bylo dříve u turnýry. Aktuální je nyní pojmenování „sans ventre“ (bez břicha), v Německu „gerade Front“ (přímá přední strana), také „móda proti dítěti“, protože tento korzet nosily všechny ženy, i ty, které byly v požehnaném stavu.
Časopis Le Rire v roce 1900 komentuje dobovou módní karikaturu dívky stažené od prsou až ke kolenům slovy: Všechny problémy vyřešila šněrovačka doktora Malthuse, tento geniální výtvor, který zakrývá vystouplé břicho, stahuje překypující hýždě a stehna a spojuje estetiku s nejpřísnější hygienou.
(...)
Korzet se, i když velmi zvolna, proměňuje v novou součást prádla – podprsenku. Kolem roku 1890 jí předchází uvolněný, tzv. „léčebný korzet“, zavěšený na širokých ramínkách. Těhotné ženy mají k dispozici speciální korzet se zmnoženými rozparky, které je možné tkanicemi postupně uvolňovat. Dalším stupněm je reformní šněrovačka, která se od poloviny devadesátých let nosila pod sportovní a vycházkové šaty – byla také upevněná na ramínkách, sahala jen těsně pod prsa, byla vyztužená kosticemi, její základní tvar se už od podprsenky nijak výrazněji nelišil. Současně vznikl i samostatný podvazkový pás.
Korzet má však stále ještě mnoho příznivkyň, které jsou odhodlány dál se mučit, jen aby jejich tvary dosahovaly ideálu útlého pasu, s nímž se nedokáží rozloučit. Lékař Chapoton ještě v roce 1904 zaznamenal pro nás téměř nepochopitelný případ: Mlle J., sedmnáctiletá, už v deseti letech nosila velmi těsný dětský kabátek (brasière). Ve dvanácti letech oblékala již opravdový korzet, podstatně těsnější, než jaké se v té době nosily. Působilo jí to velké útrapy a brzy zjistila, že si jej musí před jídlem uvolňovat. V době od čtrnácti do patnácti let přes své trápení neustoupila od přání mít velmi útlý pas. Za krátký čas se u ní začaly dostavovat prudké bolesti v nadbřišku, které ji sužovaly po celý den a polevily jen tehdy, když korzet odložila.
(...)
I když to s popisem prádla přímo nesouvisí, smíme se snad na tomto místě zmínit o tom, že na konci devatenáctého století vznikl striptýz, jemuž se v Paříži říkalo „coucher“ (ve smyslu „uléhání ke spánku“). Celá Paříž se chodila dívat na „Coucher d’Yvette“ („Yvetta jde do postele“) do Folie-Bergère a Divan Japonais: za zvuků klavíru se v pokoji objevila dáma v denní toaletě a pomalu se začala svlékat. Její prádlo bylo „normální“, obyčejné, takové, jaké měla na sobě ve dne. Toto svlékání nepřestávalo být cudné, Yvetta se nikdy neukázala publiku nahá, před svléknutím šněrovačky opona spadla. Následovalo „Yvetta vstává“ a „Yvetta se koupe“, vždy však s ideálně staženou postavou. Počátky skutečného striptýzu se kladou až k roku 1914.
(...)
Domácímu oblečení se od doby rokoka věnovalo mnoho pozornosti; nyní se dámy k rokokové podobě negližé vracejí, a dokonce mu říkají à la Watteau. Nenosí se jen ze sentimentu, ale pro větší pohodlí. Na rozdíl od krasavic z doby rokoka, které si pod ním nechávaly korzet, nyní jej pod střihově uvolněným domácím oblečením, které milosrdně skryje nedostatky postavy, odkládají a nahrazují jen plátěným živůtkem.
(...)
V roce 1904 si otevřel vlastní módní salon Paul Poiret, který záhy převzal vůdčí postavení a společností byl přijat jako první skutečný tvůrce haute couture. Jeho prvním revolučním činem bylo posunutí pasu z přirozené polohy výš a odstranění dosud zdánlivě neporušitelné konvence útlého pasu vylepšovaného šněrovačkou, dosavadního symbolu ženské krásy.
Rozlišoval mezi stylem ženy zkrášlené (ornée) a ženy osvobozené (librée) a stal se jedním z mnoha, ovšem těch nejúspěšnějších, kdo se pokusili uskutečnit opravdovou reformu oděvu, osvobodit ženy od korzetu, dát jim oděv uvolněný a krásný.

Ludmila Kybalová: Doba turnýry a secese