Faldík sem – faldík tam, co já s ním jen udělám
Nedávno jsme byli celá rodina nakupovat. Když jsme míjeli oddělení se spodním prádlem, zavadila jsem očima o zeštíhlující kalhotky a vzpomněla jsem si na trapas, který se mi stal krátce po maturitě.
Až do třetího ročníku jsem byla taková ta holka samá ruka, samá noha. Během roku se z té mojí kostnatky stala najednou ženská krev a mlíko. Chvíli jsem se sice cítila úžasně, konečně mi z výstřihu trčelo taky něco jiného než kosti a podprsenka mi nesplaskla jakmile zafoukal silnější protivítr, jenže když moje babička Karolína začala spokojeně hodnotit moje proporce a na závěr dodala: „Ivanko, jsi pěkná,“ věděla jsem, že je zle. Slovo pěkná zní u nás v rodině totiž trochu jako tlustá!!!
Svatý týden taky nabalil ještě nějaké to kilčo a deprese mi hupla za krk, ani nevím jak. Mladá a tlustá - v mých tehdejších očích vražedná kombinace. Dneska už vím, že ta kombinace měla znít spíš – mladá, blbá a s normální ženskou váhou, ale tenkrát bych si to stejně nedala vymluvit. Tenkrát jsem začala radši jednat.
Z těžce naškudlených peněz jsem si koupila úžasně drahé stahovací kalhotky. No, kalhotky. Tak se dají pojmenovat možná dnešní modely, ale tenkrát to byl obrovský kus béžovohnědé, tuhé, škrábající a nepoddajné látky. I babiččiny spoďáry by vedle nich vypadaly jako tanga. Nicméně já byla přesvědčená, že bez nich nemůžu odjet za kamarádkou na chalupu, a tak jely gaťky na výlet se mnou.
Jak se už jsem zmínila, nebyly nejlevnější, měla jsem tedy jenom jedny. Cítila jsem se v nich jako bohyně, zejména před jedním pánem tam odtud. Věřila jsem, že s jejich pomocí HO lapím do svých sítí... (Ano – až tak jsem byla naivní – blbá!) Byl starší, vždycky jsem pro takové muže měla slabost, krásný a hlavně chodíval večer co večer běhat kolem kamarádčiny chalupy. Já zase večer co večer přepírala ten skvost.
Asi čtvrtý den, když jsem u zadního plotu opět tajně věšela svoje bombarďáky, se mi málem zastavilo srdce.
„Moc hezkej kousek, to je váš?“ zeptal se mě někdo za plotem.
Po zjištění, že jde o mého idola, jsem měla jen dvě možnosti. Buď spáchat na místě sebevraždu nebo lhát. Zvolila jsem tu druhou variantu. Lhala jsem!
„Kdepááák... to jsou babičky, já je sem jen věším..., víte, ona nemůže na nohy,“ koktala jsem a byla rudá až na partiích, které byly až do předchvíle výhradním rajonem právě diskutovaného kousku (kusu!) oblečení.
Nevím, co si tenkrát myslel. Uculil se a běžel dál. Pohřební chůzí jsem se došourala do baráku a ze zoufalství se snažila opít třetinkou zvětralého piva, říznutého kapkou hopsinky. Druhý den už kolem neběžel.
Nastal čas vrátit se do pracovního procesu. Natáhla jsem si tu svoji nádheru, hodila tašku přes záda a šlo se na autobus. Pořád jsem ale nepřestávala doufat, že ho třeba ještě cestou potkám a rozeběhneme se proti sobě jako v romantickém filmu. To jsem ještě netušila, co mě čeká! Můj splín a zatmění mysli způsobilo, že moje nohy zapomněly, která je levá a která pravá. Z toho svahu jsem se kutálela dlouho. Všechno mě bolelo a kamarádka rozhodla, že bude jistější, když se stavíme u doktora. Rána na koleně byla docela hluboká a krev mi tekla i do bot.
Na ambulanci mi sestřička podala ručník, abych se omyla od hlíny. Pak mi řekla, ať se svleču do spodního prádla a počkám. Pan doktor prý přijde hned. Tak jsem tam tak stála umytá – neumytá (hlína s vodou mi na těle vytvořila souvislý povlak bahna s lehkým nádechem dokrvava) ve spodním prádle a dírou v noze. Ve vedlejší místnosti bouchly dveře. Nevěděla jsem o její průchodnosti s ordinací, tudíž jsem nečekala, že by na mě někdo mohl vidět, natož mě oslovit.
„Máte asi moc hodnou babičku,“ ozvalo se zpoza rohu.
Koukala jsem jako puk a nechápala, co se děje.
„Já jen, že je od babičky moc hezký, že není lakomá,“ formuloval ten hlas přesněji a vlastně už ani nemusel.
Najednou stál přede mnou v celé své kráse – ON – pan doktor. Ukazováčkem mířil na moje stahovačky a potutelně se usmíval. Nečekala jsem na nic, popadla jsem svoje věci a utekla. Koleno se nakonec zhojilo samo. A duše? Ta taky!!! Možná hlava občas vykazuje známky otřesu, ale takových nás běhá po světě určitě víc. Takže...
Chceš-li spoutat svoje půlky,
i když v nich máš třeba důlky,
zapoj mozek, všechny části!
Nenechej se módou másti!
Ať si letí třeba kosti,
lepší je mít masa dosti!
To – co máš tam, to je tvoje!
A to se holt nemaskuje!
Kalhotky skončily ještě toho dne v koši a já tímto zdravím doktora „kruťase“ a všechny normální ženské!
Ivana Vejvodová
