P. S. Stah a vosí pas
Někdy se v duchu perverzně bavím divným nápadem. Představuju si mladého Samuela Langhorna Clemense, jenž později v životě vešel ve známost jako Mark Twain. Představuju si ho jako začínajícího spisovatele, žijícího v jednom z amerických jižanských států v dobách ante bellum. Jenže ten stát - třeba Georgie - není historická Georgie, ale dobře organizovaný policejní stát, stejně výkonný, jako je tahle nedávná sociální vymoženost dnes.
Moje distopická Georgie je samozřejmě stát otrokářský; lidé temné pleti tam mají právní postavení soukromého majetku - ne jich samých, ale někoho jiného. A tahle okolnost - existence lidských bytostí připravených o svobodu mezi jinými lidskými bytostmi, jejichž svoboda se stala výsadou - existence mužů a žen, jejichž inteligence byla umlčena onou zvláštní institucí, tj. institucí nesvobody - to je ústřední, palčivý problém mé fiktivní Georgie.
Mladý Clemens není k němu necitlivý. Dokonce dostane brilantní nápad na román, který by pranýřoval nelidskost instituce a kde ústřední problém by byl ztělesněn ve dvou postavách jménem Negr Jim a Huckleberry Finn. Ano, mladý Clemens vidí a soucítí - ale je taky chytrý, a především je ctižádostivý. Zmírá touhou spatřit se vytisknut. Takoví jsou mnozí mladí spisovatelé, a taky staří; ti proto, že jejich živobytí záleží na tom, zda vycházejí. Mladý Clemens, jako většina mladých spisovatelů, je prostě grafoman: jsem vydáván, tedy jsem. A protože je mazaný, ví příliš dobře, že román napadající „zvláštní instituci“ nemá šanci na vydání v policejním státě Georgia.
Proto učiní rozhodnutí. Místo na netisknutelný problém černého otroctví zaměří se jeho román na eminentně tisknutelný problém, řekněme zdravotního rizika, jež hrozí, jestliže si dámy stahují korzety příliš těsně. Módu vosího pasu napadne mladý Clemens s veškerou zuřivostí mladého elánu a se vší obratností geniálního humoristy. Jeho román je nesmírně legrační, neobyčejně čtivý. Mladý Samuel Langhorne Clemens se stane šlágrem státu Georgie. Po padesáti letech se scvrkne na poznámku pod čarou ve velmi podrobných dějinách americké literatury.
Fiktivní dílo Sama Clemense mi vždycky vytane na mysli nad stránkami leckterého současného románu. Autor do něho často vložil nepopiratelný talent; jenže je to pouze o dámském prádle. Připouštím, že ta oděvní součást není nezajímavá, ale málokdy je palčivým problémem společnosti, v níž dámy žijí. Jestliže ji spisovatel jako takovou prezentuje, může po světě rozšířit velice hrubé nedorozumění.
Já se nad tím starým textem tehdejšího šedesátníka najednou ocitám v jiné Georgii, kde sice už není žádný tiskový dohled, policejní stát, pluky poslušných recenzentů, ale má své ústřední, palčivé problémy, a mnoho dalších. Říkejme jim Čechy, Morava, jak chcete. A napadá mě, jak je dobře, že se současná česká literatura - a třeba film, divadlo, o televizi nemluvě - příliš nešíří po světě, pokud vůbec. Takže nešíří nedorozumění, ani hrubé, ani jiné. Zato je šíří doma. Občas napadne příliš stažené korzety, vosí pasy, ale většinou ani to ne, nejvýš tak ještě zapáchající mrtvolu komunismu.
Člověk v dnešní společnosti? Časy se mění, a lidé zas ne až tak moc. Proto se někdy takové staré řeči hodí.