Mainbocher Corset

Horst P. Horst

V předvečer druhé světové války, přesněji v srpnu 1939, vyfotografoval Horst P. Horst v pařížském studiu časopisu Vogue na Champ-Elysées svůj známý Mainbocher Corset. Byla to jeho prozatím poslední práce v Paříži a současně jeho později nejcitovanější módní fotografie.
Bezpochyby: „velká tichá fotografie“, abychom použili pojem Norberta Bolze, zabývajícího se výzkumem médií. Je to fotografie, která dává kráse módy tvar a podobě fotografie stálost. Mnozí považují snímek za nejlepší práci fotografa Horsta P. Horsta. On sám tomu těžko odporoval. Jak jinak vysvětlit skutečnost, že tento motiv takřka programově vyzdvihl na titul svého životopisu Horst. His Work and His World (Horst, jeho práce a svět)?
Snímek charakterizuje nadčasová krása, souměrnost, napětí mezi cudností a drážděním, erotikou a pokorou, provokací a subtilní elegancí. K tomu patří i lichotivé světlo a dramatické stíny. Vždyť mu říkali mistr „dramatic lighting“, dramatického osvětlení. Roku 1939, ve studiu pařížského Vogue, vyfotografoval Horst P. Hosrt svůj Mainbocher Corset. O pár let dříve nechal Martin Munkácsi pobíhat mladou dívku po dunách na pláži v lehkých letních šatech a plážových botkách. Svoboda, dobrodružství, léto, slunce, vzduch, pohyb, sportovní ženskost – to všechno zachyceno na fotografii. Časopis Harper’s Bazaar poprvé zveřejnil roku 1935 snímek Munkácsiho a ten ihned vyvolal rozruch. Svou bezstarostnou dynamikou představuje protipól k estetice Horsta.
Ten byl mužem studia, dobře promyšlené inscenace, ve které bylo světlo a o mnoho více než pouhá nutnost. On světlo sázel, stavěl, až se stalo součástí architektury na dobu určitou. Munkácsi fotografoval leicou; pohyblivý motiv sledoval pohyblivý fotograf. Horst dával přednost fotoaparátu na stativu, u kterého se dal snímek vykalkulovat do posledního detailu.
Elegance jako výsledek intuice a tvrdé práce. Jak dlouho asi navlékal a tahal za šňůrky korzetu, než se mu povedlo dostat je do požadované rovnováhy – nebyly bezvýznamné, ale také nesměly fotografii dominovat.
Roland Barthes, velký francouzský filosof, by zde možná objevil své „punctum“, ten zdánlivě bezvýznamný detail snímku, který však způsobuje jeho kouzlo, šarm a nakonec je přesně tím, co v nás vyvolá zájem. Horst P. Horst by to asi vyjádřil jinak. Čas od času mluvil o „little mess“, malém chaosu, který pečlivě dávkoval a který se objevoval v každé jeho fotografii. V pozdějších letech, když pro časopis House and Garden fotografoval interiéry bohatých a prominentních Američanů, to mohla být například kytice mírně odkvetlých květin. Nebo polštářek na pohovce, který naznačoval, že tady už si někdo udělal pohodlí. Také se mluvilo o plných popelnících. Ale jiné věci podobného rázu bychom na jeho fotografiích hledali marně. I plánovaná náhoda měla v Horstově tvorbě své hranice.

Představitel staré a současně nové doby
Horst P. Horst se původně jmenoval Horst Paul Albert Bohrmann a do Paříže přišel roku 1930, kdy pracoval jako dobrovolník pro Le Corbusiera. Mezi módními fotografy té doby byl „superestétem“. Člověk, který se chopil uměleckých směrů té doby a spojil je s estetikou školenou na tradičních ideálech, tím dal orientaci vkusu v době, kdy se tradiční hodnoty začaly v mnoha zemích zpochybňovat. Narodil se roku 1906 ve Wiessenfelsu nad Sálou a po krátkém studiu na uměleckoprůmyslové škole v Hamburku odešel do metropole na Seině. Tam se mladý, blond a pohledný Němec brzy začlenil do společnosti.
Nebyla to ale trpící umělecká bohéma kolem Maďarů, Rusů z exilu nebo avantgardních umělců jako Man Ray, kterou by Horst považoval za fascinující. Přátele našel ve vyšší, umělecky orientované buržoazii, nebo mezi umělci, kteří úspěšně pracovali v užitných oblastech, obzvláště v módě a módní publicistice. Baltský baron von Hoyningen-Huene, v té době jeden z největších módních fotografů, se stal důležitým a mocným Horstovým přítelem a mentorem. Podsaditý, ale dobře stavěný Horst mu stál často modelem, aby se tak sám postupně vžil do módní fotografie. V Horstových raných pracích nelze přehlédnout vliv umělecké fotografie von Hoyningen-Hueneho, který se orientoval na geometrických principech stylu art deco. Zapůsobily na něj také fotografie Bauhausu, které vnímal uvědoměle, ale nepokoušel se najít mediální hranice jako Moholy-Nagy. Jeho obdiv patřil Řecku, klasické antice, což jej spojovalo s Herbertem Listem. Učil se od surrealismu, aniž by se surrealistou stal. Vždy fotografoval „straight“, přímo, a překonal tak „užitný“ piktoralismus, kterému se věnovali ještě Baron de Meyer nebo raný Stieglitz. Paradoxně se tak stal představitelem staré i nové doby.
První publikace Horsta vydal začátkem 30. let francouzský časopis Vogue. Později napsal o tomto desetiletí, které lze považovat za jeho nejkreativnější, knihu Salute to the Thirties, Pozdrav třicátým letům. Svazek vyšel roku 1971 s fotografiemi Horsta a Hoyningen-Hueneho. Je podivuhodné, že Mainbocher Corset zde chybí. Ale zato obsahuje svazek kongeniální předmluvu od Janet Flanner, legendární dopisovatelky novin New Yorker. Popisuje zvláštní atmosféru Paříže, která definitivně skončila s nástupem druhé světové války. V onen podvečer katastrofy vyfotil Horst svou slavnou studii. Později vzpomínal:
„Měla to být poslední fotografie v předválečné Paříži. Opustil jsem studio ve čtyři ráno, vrátil se do svého bytu, sbalil si kufry, nasedl do vlaku odjíždějícího v sedm do Le Havre a dorazil do Normandie. Všichni jsme věděli, že bude válka. Příliš zbrojení, příliš povyku. Ať už by se stalo cokoli, život po tom by byl jiný. V Paříži jsem nalezl rodinu a vlastní způsob, jak žít. Všechno – šatstvo, knihy, byt – jsem tam nechal. Předtím jsem opustil Německo. Huene Rusko. A teď jsme pocit ztráty zažívali ještě jednou. Fotografie má hlubší význam – alespoň pro mě. Je výrazem oněch pár posledních okamžiků. Když jsem ji fotil, musel jsem myslet na to, co opustím.“

Lesk a hluboké stíny
Horst zůstal mezi fotografy klasicistou. Jak někdo jednou správně vyjádřil: „Ženy fotografoval jako bohyně, téměř nedostižné, trochu jako sochy a v bohorovném klidu.“ Kulisy a všechny možné doplňky podtrhovaly jeho tíhnutí k antice, přičemž pod Horstovým vedením se sádra lehce přeměnila v mramor a mosaz ve zlato. Na svých nejlepších fotografiích se soustředil na několik málo detailů. V našem případě dominuje balustráda, zdánlivě mramorová, díky které nahá záda vypadají jako torzo. Mimochodem je to právě světlo, linie, lesk a hluboké stíny, které fotografii propůjčují požadovanou dramatičnost. Horst později vysvětlil, že „světlo je komplexnější, než se zdá. Vypadá to, že je tu pouze jeden zdroj světla. Ale patří k tomu i reflektory a jiné světlomety. Nevím, jak jsem to udělal. Neuměl bych to zopakovat.“
Tento akt nepřehlédnutelně navazuje na velké výkony francouzského výtvarného umění. Vzpomeňme na osobnosti jako Ingres nebo Degas nebo fotografické akty Moulina, Braquehaise nebo Valloua de Villeneuve v 19. století. Máme co činit s antickými vzory, přičemž Horst zde ruší ideál krásného ženského těla ve vybrané póze vysloveně erotickým doplňkem: korzetem. Uvolněné šňůrky zde umocňují gesto svádění, protože virtuálního pozorovatele přímo vybízejí zúčastnit se hry na předvádění a skrývání. Je známo, že ke korzetu patří vždy dva: někdo, kdo ho nosí, a někdo, kdo ho zavazuje. A co se týče ženského obecenstva: jim elegantní a současně uvolněná inscenace namlouvala, že údajná muka v korzetu nelze brát doslova. Že k vosímu pasu dopomohla malá retuš, toho si snad nikdo ani nevšiml.
Korzet se znovu objevil na scéně. Pokrokoví lékaři varovali, Coco Chanel proti němu bojovala. V očích reformního hnutí 20. let se nejednalo o nic jiného než o pozůstatek z feudálních časů a výraz vysoce nezdravého životního stylu. A teď, v předvečer druhé světové války, se znovu objevil na módních přehlídkách roku 1939. Šaty, kabáty, bundy znovu ukazovaly pas a z korzetu se stalo nutnost pro všechny, u nichž, jak to vyjádřil Vogue, nebylo všechno tak, jak by mělo být. Pokoušet se o analogii k politické situaci vypadá na první pohled absurdně. Ale móda byla vždy vyjádřením své doby. A není pozoruhodné, že korzet se objevil právě v době, kdy polovině Evropy vládla totalita (a druhá polovina s ní aspoň sympatizovala)?
Ať už to bylo jakkoli: francouzský Vogue, vycházející od roku 1921, měl za úkol nalákat čtenářky na korzet. V komentáři ze zářijového čísla z roku 1939 stálo například: „Ach, nenaříkejte, že je korzet nepohodlný. Za prvé jsou moderní podvazkové pásy dobře zpracované. Můžete vzdychat, a dokonce se zhluboka nadechnout. A za druhé nejde o nepohodlí, ale o to, mít míry jako siréna. Nebo Tutanchamón ve zlatém sarkofágu.“

Být užitečným alespoň svým dílem
Ještě na jaře cestoval Horst spolu s Hoyningen-Huenem po Řecku. Po návratu do Paříže potkal Jeana Cocteaua a Thorntona Wildera. V srpnu fotografoval korzetovou kreaci od Mainbochera. O pár dnů později, 1. září, přepadl Hitler Polsko. Začala druhá světová válka. Původně je Horstova fotografie zamýšlena pro říjnové speciální číslo časopisu Vogue. Snímky jsou hotové, grafická úprava předložena. Ale má za těchto okolností ještě vůbec někdo zájem o módu? Anglie a Francie vyhlásily Německu válku. Říjnové vydání Vogue nevychází.¨
Teprve v prosinci 1939 je časopis zase ke koupi. Business jako obvykle? Ne tak docela. Ani Vogue se válce nevyhne. „Musí to být, možná se ptáte, aby se v těchto temných časech vesele slavil frivolní původní stav?“ říká v jednom editotialu. A dále: „Kdo takto argumentuje, zapomíná, že francouzský oděvní průmysl tvoří druhé nejdůležitější odvětví, hned po zpracování kovů...“ Jde tedy o pracovní místa.
A o chování v – již prosincový Vogue použije to slovo – „totální válce“. „Celý národ se nachází ve válečném stavu a musí se bojovat na všech místech a ve všech oborech, A komu nepřipadne pochybná čest bojovat se zbraní v ruce, může být užitečný alespoň prací...“
A také zde zaznívá otázka, zda není nepřiměřené mluvit ještě o srpnových módních přehlídkách. Zřídka, jak se říká v anonymním komentáři, byly reakce prchavější než v tomto roce. „Jako jepice nežily déle než jedno dopoledne.“ Aby redakce čtenářkám zanechala alespoň dojem, rozhodla se již slepené, ale netištěné stránky alespoň okopírovat.
Horstův Mainbocher Corset se objevuje ve velikosti známky na straně 35 prosincového čísla francouzského Vogue. V této době je fotograf dávno v USA. O rok později podá žádost o udělení státního občanství. Také Mainbocher, který ještě roku 1939 slavil úspěch svou „a memorable Collection“, pamětihodnou sbírkou, zavírá roku 1940 svůj pařížský dům a vrací se do Ameriky.
Horstův velkolepý akt se tak stal nechtěně oslavou jedné doby a jednoho cechu. „The Thirties“, jak později lakonicky poznamenala Janet Flanner, „were over“. Tedy: „Třicátá léta byla pryč.“

Hans-Michael Koetzle: Slavné fotografie – Historie skrytá za obrazy (1928 – 1991)

Popisky k fotografiím:
1. Mainbocher Corset.
2. Horst. His Work and His World: monografii z roku 1984 vydala Valentine Lawford. Fotografie Mainbocher Corset byla umístěna na titulní stranu.
3. Dvojstrana z časopisu Vogue, prosinec 1939: kvůli válce nevyšlo ani říjnové ani listopadové číslo. Nezveřejněné stránky (mj. s Horstovou fotografií Mainbocher Corset) byly proto v posledním čísle roku přidány ve zmenšené podobě.