Jan ve šněrovačce

Psal se rok 1935. Můj bratr měl přijet ze studií na vánoční prázdniny. Jeho dívka Oli a já jsme se na něho moc těšily, hlavně proto, že po svátcích začínaly plesy a my jsme měly dovoleno jít na ten náš ples poprvé samy. Mně dělal garde Jan a já jeho Oli. O šaty bylo postaráno, Jan měl oblek z loňských tanečních a naše nové večerní šaty visely ve skříni.
V určený den k večeru, když jsme se již strojili, přiběhl Jan za maminkou a za mnou celý vyděšený, že nemůže dopnout kalhoty ani sako, že mu chybějí 4 centimetry v pase... Prý mu to Oli neuvěří a bude si myslet, že se vymlouvá – dobře věděla, že on o tancování moc nestojí.
Hodiny běžely jako o závod – co teď? V tom naše milá veselá maminka povídá jakoby nic: „Já bych věděla jednu radu!“ Vrhli jsme se k ní jako tonoucí, ale ona se dala do náramného smíchu a pokračovala: „Minulý týden jsem si dala ušít novou šněrovačku, pěknou – růžovou!“
Jan zíral a nic nechápal. I pravím: „No, Jene, co ty na to, neztrácejme čas, zamkni dveře, sundej košili, vlez do mídru (tzn. šněrovačky), chytni kliku od dveří a pěkně se drž.“
Konečně pochopil, ovšem začal se děsně rozčilovat, že jsme asi obě přišly o rozum, že on se nikdy tak neshodí a neponíží. Poslechl až na mou výhružku, že ho Oli nechá a bude konec lááásky, milovááání...“
Já vzala šněrovadla a za bláznivého smíchu nás všech táhla, potahovala a Jan hekal, že se zadusí. Neměla jsem slitování, moc jsem potřebovala jít na ten ples.
Užil si to ještě můj bratříček, užil. U stolu seděl, jako by spolkl pravítko, protože šněrovačka měla výztuže z rybích kostí, užil si všelijakých poznámek a sliboval mi pekelná muka, jestli Oli jenom slovíčkem něco naznačím. Nic jsem neřekla – jenom jsem si nemohla odepřít takové legrácky, jako že jsem mu při tanci brnkala do taktu prsty po zádech, po tom šněrovačkovém šněrování. A on skrz zaťaté zuby syčel: „Roztrhnu tě jako hada...“
Oli jsme to vyprávěli až za nějaký čas a bylo zase veselo. Dnes, po téměř 60 letech, to posílám k pobavení i vám.

M. S., Brno (pro Týdeník Květy)