Úvod / Fenomén korzet / Další texty o korzetech a stahování / Pas pod drobnohledem

Pas pod drobnohledem

Jedním z klíčových pohlavních signálů identifikujících dospělou ženu je tvar trupu, který připomíná přesýpací hodiny. Tato silueta je dána zvláštním rysem ženského těla – štíhlým pasem. Toto zúžení pasu je částečně důsledkem širších rozměrů nad pasem a pod ním, tedy vystouplých ňader a širokých boků přizpůsobených rození dětí. Avšak i bez těchto kontrastů je ženský pas štíhlejší než u dospělého muže.
Obvyklý způsob určení linie pasu je prostě poměr pasu a boků. Číslo považované za atraktivní u dospělé ženy je 7:10, u muže 9:10. Tento poměr je pozoruhodně odolný vůči kulturním změnám. I když lidé v jedné společnosti považují za přitažlivé plnější postavy a v jiné zemi mají rádi nezvykle štíhlé tvary, neovlivní to rozdíly mezi pohlavími v oblasti poměru pasu a boků. Muži a ženy, ať zaoblení či vytáhlí, vykazují nápadné rozdíly v „linii pasu“. Tento rys lidského těla má zjevně prastarý a naprosto zásadní význam.
Dnešní ženy, do značné míry osvobozené od všeho, co pas stahuje, měří v pase průměrně 71 centimetrů. Mladé ženy, speciálně vybrané pro svou štíhlou krásu jako jsou modelky, účastnice soutěží krásy a fotomodelky z časopisů, měří v pase průměrně 61 centimetrů. Současné sportovkyně, vybrané kvůli pseudomužské svalové síle spíše než pro krásu, mají poněkud širší pas – průměrně 74 centimetry.
Pro ocenění hodnoty těchto čísel je samozřejmě potřeba porovnat je s mírami hrudníku a boků. Právě vztah mezi těmito třemi údaji nám poskytuje veledůležitý faktor „odsazení pasu“ typické ženské postavy.
Pečlivě vybrané účastnice soutěží krásy budou mít dokonale vyváženou postavu s identickými mírami kolem hrudníku a boků. Typická královna krásy má míry 91-61-91. Vyhublé modelky, jaké mají rádi současní návrháři, budou mít pravděpodobně míry 76-61-84. Taková modelka může mít nádhernou tvář a dokáže být skvělým věšákem na šaty, ale pravděpodobně jí bude chybět silueta přesýpacích hodin, která tak lahodí prehistorickému mužskému pohledu.
Typická britská žena má trochu jiný problém, protože podle statistik má míry 94-71-99. Její boky jsou tedy o pět centimetrů širší než poprsí. Tento rozdíl je v ostatních evropských zemích ještě větší. V Německu a Švýcarsku je to šest centimetrů, ve Švédsku a ve Francii osm centimetrů.
U fotomodelek je poměr opačný. Typická dívka z pánských časopisů se pyšní mírami 94-61-89. Její hrudník má sice stejné rozměry jako hrudník průměrné evropské ženy, ale její prsa se zdají být větší v porovnání se štíhlým pasem a boky. Zcela nevyhnutelně ji budou popisovat jako tu s „velkými ňadry“, ale to je jen iluze, tvořená jejími štíhlými boky a vosím pasem.
Stejně jako u ostatních částí ženského těla vedly rozdíly v obvodu pasu mezi pohlavími k umělému přehánění. Jestliže je štíhlý pas ženský, pak drobounký pas musí být superženský – a mnoho mladých žen bylo v minulosti připraveno trpět, aby dosáhly této mety. Zvláštní přitažlivost neobyčejně útlého pasu spočívá v dvojitém poselství – jeho poměrná štíhlost v porovnání s dmoucími se ňadry a boky, s nimiž pas sousedí, a navíc jeho skutečná, absolutní štíhlost.
Důvod, proč má štíhlost pasu takový účinek, je prostý a biologický. Poté, co žena porodí své první dítě, vždy poněkud přibere v pase. Dokonce i když se jí s pomocí přísné diety podaří udržet zbytek těla stejně štíhlý jako předtím, než otěhotněla, její pas už nikdy nebude tak elegantní jako dříve. Je tomu tak kvůli nevratným změnám, k nimž dochází v oblasti břicha, když se žena stane matkou. Odhaduje se, že po porodu několika dětí se obvod průměrného ženského pasu, pokud není stažený těsným prádlem, zvětší o 15-20 centimetrů. V důsledku toho je subtilní ženský pas po staletí symbolem vyzrálého panenství – symbolem ženy, která je na sex připravena, ale ještě ho neměla. Tento stav má pro muže produktivního věku tak obrovskou, pradávnou přitažlivost, že mnohé ženy, dokonce i ty, které ho již hodily za hlavu, touží znovu ho prožít, byť pouze symbolicky.
S tímto cílem se pas po staletí stahoval do silných pásů, upnutých šněrovaček nebo krajkových korzetů a používání těchto omezujících součástí oděvů vedlo k ostrým sporům. A nebyly vůbec jednoduché. Nejednalo se jen o spor mezi puritány a hédonisty, jak tomu bývá u ženské módy. Zde se jednalo o spor obou stran z obou směrů.
Ti, kteří silně protestovali proti kultu úzkého pasu v korzetu, patřili jak ke zbožným, tak i k liberálům. V sedmnáctém století vedli útok zbožní. Rázně prosazovali názor, že jakýkoli pokus vylepšovat ženské tělo je urážkou Boha. V roce 1654 brojil John Bulwer proti „nebezpečné módě a zoufalém zalíbení v pase“. Popisoval utažené korzety jako „módu zhoubnou tak, že si to nikdo ani nedokáže představit“ a adresoval hrozivá varování mladým ženám, které „se stahují, aby dosáhly pasu jako proutek, a nebudou spokojené, dokud neobejmou svůj pas (rukama)“. Když ho neposlechnou, hřímal, že „brzy získají páchnoucí dech... a otevřou dveře spotřebě a zničujícímu zahnívání“.
Tento názor se v následujících letech často opakoval. Podtitul knihy o nebezpečí pevných šněrovaček, kterou vydal v roce 1846 Američan Orson Fowler, upozorňuje na „nebezpečí hrozící mysli i tělu stlačováním orgánů a tím zpomalováním a oslabováním životních funkcí“. Namísto zničujícího zahnívání sliboval Fowler ženám v korzetech duševní chorobu a mravní zkaženost.
Další, méně extrémní kritikové také vyjadřovali svoje obavy z medicínských komplikací, které přináší silné stahování pasu korzetem. Mezi potížemi byly: bolesti hlavy, omdlévání, kýla, jaterní potíže, obtíže s dýcháním a krevním oběhem. Někteří šli ještě dál a zahrnuli do seznamu deformace kostry, rakovinu, choroby ledvin, potíže při porodu, epilepsii a sterilitu. Jeden viktoriánský autor sepsal více než 97 zdravotních komplikací údajně způsobených nošením utažených korzetů.
Všechna tato zdravotní varování byla zbytečná, protože většina mladých žen, které nosily korzety, nezacházela při utahování tkanic do extrémů a nenosila korzet nepřetržitě dlouhou dobu. Je jasné, že fanatické stahování korzetů mohlo omezovat dýchání a krevní oběh a způsobovat bolesti hlavy, omdlévání a lapání po dechu. Dlouhé nošení korzetu dokonce oslabovalo zádové svastvo, takže po sundání korzetu se dostavovaly bolesti zad. Ale omezené použití a umírněné postupné stahování mohlo být snadno využito k vytvoření atraktivně štíhlého pasu bez toho, že by způsobylo nežádoucí škody na zdraví. Tak se také většina mladých nositelek korzetů chovala – navzdory hrůzostrašným historkám.
Úplně jiný útok přišel ze strany osvobozené ženy moderní doby. Pro ni byla možnost nosit jakékoli součásti oděvu, které by ji nějak omezovaly, urážkou ženské svobody. Jakýkoli pokus zvýraznit ženskou siluetu byl tabu. Být fyzicky omezená nebylo pouze nesportovní, ale byl to také symbol duchovního omezování svobody ze strany muže.(1) Upnutý korzet byl mučicím nástrojem použitým na submisivní ženy jako součást mužské nadvlády.
Pokud se moderní rozkošnická žena chtěla provokativně vlnit na tanečním parketu, nemohla strpět žádná omezení korzetem. Když se chtěla rovnoprávně zapojit do sexuální předehry, musela být stejně pružná a uvolněná jako její mužský protějšek. Chtěla-li pak ovšem štíhlý pas, musela ho získat tréninkem v tělocvičně, běháním a dalšími aktivními způsoby, nikoliv pasivním rozhodnutím stáhnout se do šněrovačky. Ve své touze po mužském obdivu musela nahradit neaktivní disciplínu v oblékání aktivními sportovními disciplínami.
Toto jsou tedy hlasy proti korzetu snažící se zmařit jakýkoli pokus vylepšit přirozené, dobře stavěné ženské kontury. Proti nim stojí zastánci stahování, také s několika vyhraněnými stanovisky.
Za prvé existuje názor, že pevné sešněrování hrdě ukazuje sebekázeň a symbolicky nahrazuje chvályhodné sebeovládání. Koneckonců tak vznikl anglický termín „straitlaced“, což znamená „precizní a puritánský“.
Za druhé je zde názor, že pevně sešněrovaný pas demonstruje slušnost a morálku, protože pomáhá nositelce udržovat zdání nepřístupnosti. Je fakticky vyzbrojena proti mužské pozornosti. Její štíhlý pas možná vzruší mužské oči, ale pevný korzet s komplikovaným šněrováním činí její nahé tělo mnohem vzdálenějším.(2)
Dříve byl korzet důležitý také jako podpora aristokratického držení těla. Pevně sešněrovaná mladá dáma je nucena zaujmout škrobeně vzpřímenou vertikální polohu, jež dodává dojem vznešené odměřenosti. Neexistuje mít shrbená záda nebo se uvolněně posadit a povolit břicho. Zvláštní nástroj, který měl tělo udržet ve zvpřímené poloze, byl dlouhý, plochý kus kosti, kterému se říkalo „busk“ a jenž procházel přední stranou korzetu. (Tvrdilo se, že to byla užitečná zbraň, jíž se mohla nositelka bránit proti kterémukoli mužskému obdivovateli, který ztratil kontrolu nad svými sexuálními pudy a pokoušel se korzet rozvázat.) Opačný stav – nesešněrovaná žena s nemírnou svobodou pohybu – dal vzniknout pojmu „lehká žena“.
Pevně sešněrovaná mladá žena také vzbuzuje dojem (navzdory přikryté hrudi), že je poněkud zranitelná – jako zvíře v pasti. Spoutané tělo omezuje možnost jejího rychlého pohybu. To nevyhnutelně působí na jejího ctitele, který se může nevědomky kochat představou, jak snadné by bylo ji chytit, kdyby se rozhodl pro pronásledování.
Na některé muže působí upnuté korzety fetišisticky, neboť jim silně připomínají spoutanou ženu. V těchto případech kouzlo korzetů nespočívá jen v ženské siluetě, kterou vytvářejí, ale také v nevysloveném poznání, že obdivovaná žena fyzicky trpí pro svého obdivovatele. Z toho je snadné usoudit, proč se extrémy pevného sešněrování staly nedílnou součástí sadomasochistické scény.
Ve skupinách bojovníků proti korzetům i pro ně se vyskytují jak puritáni, tak liberálové. Přítomnost upnutého korzetu může změnit ženu na chladně spoutanou, či dráždivě sexy; jeho nepřítomnost může učinit ženu přirozenou a svobodnou, nebo nevázanou.
Zájem o štíhlost ženského pasu je tak veliký, že v moderní době vznikly dva mýty. První je ten, že dříve byly v důsledku pevných korzetů minimální rozměry pasu velice časté a rozšířené. Existuje dobře známé tvrzení, že na konci viktoriánské éry na sklonku devatenáctého století byla atraktivní ta dívka, jejíž rozměry pasu v palcích (3) se rovnaly jejímu věku. Španělské přísloví zase požadovalo, aby mladá žena měla pas štíhlý jako chrt. A existovalo staré rčení, že ideální ženský pas je „tak subtilní, že nevrhá žádný stín“.
Panovalo široce rozšířené přesvědčení, že rozměry pasu mezi 38 a 41 cm jsou běžné a dá se jich dodáhnout včasným stahováním, které pokračuje stále silněji v pubertě a mladé dospělosti. Karikatury z osmnáctého a devatenáctého století zobrazují ženy nemilosrdně stažené tak, že jim ani žádný pas nezbyl. Nedávno však podrobný výzkum ukázal, že jde o omyl. První ránu dostalo toto přesvědčení už v roce 1949, kdy se prováděla podrobná studie oblékání v minulosti. Bylo zjištěno, že nejútlejší pas, který se podařilo objevit v obrovské kolekci oblečení, měřil 61 centimetrů. V roce 2001 proběhl nový, velmi podrobný výzkum, který to potvrdil. Nejmenší rozměr pasu nalezený mezi oblečením z osmnáctého století byl 61 centimetr. Je pravda, že v devatenáctém století bylo vše daleko extrémnější, zvláště po vynálezu kovových oček, díky nimž se dalo stahovat mnohem pevněji. Ale i tehdy byl nejmenší rozměr pasu 46 centimetrů. Viktoriánský pas na vrcholu módy šněrovaček měl obvod od 46 do 76 centimetrů.
To však neznamená, že neexistovaly nesmírně útlé pasy. Pokud tomu tak bylo, byly to spíše jednotlivé případy než běžná praxe. Dokonce i v moderní době nalezneme extrémí příklady, které jsou zapsány v Guinessově knize rekordů. Ta se zmiňuje o Angličance žijící ve dvacátém století, které se podařilo v pase zeštíhlet z 56 centimetrů na úžasných 33 centimetrů v roce 1939. Žila ještě 43 let poté, takže je jasné, že nemilosrdné utlačování vnitřních orgánů jí nezpůsobilo žádné bezprostřední škody na zdraví. Ale je důležité zdůraznit, že se jednalo o mimořádné vybočení z obecného trendu. Ženy možná chtějí štíhlý pas kvůli sexuálnímu poselství, které zprostředkovává, ale nezacházejí příliš daleko. Zajít daleko by znamenalo takovou posedlost vosím pasem, která by poškozovala životní rovnováhu. Několik nositelek šněrovaček snad kdysi příliš daleko zašlo, stejně jako několik jejich moderních ekvivalentů – dietních fanatiček – v dnešní době. Ale převážná většina ženské populace se o tyto extrémy nikdy nepokusila a tvrdit opak je jedním z velkých mýtů historie módy.
Druhý mýtus spočívá v tom, že viktoriánské ženy ve snaze o dokonalý pas údajně byly ochotné podstoupit poněkud nebezpečné odstraňování žeber. V seriózních publikacích o historii módy se kategoricky tvrdilo, že na konci devatenáctého století některé mladé ženy dosahovaly perfektní postavy připomínající přesýpací hodiny tím, že si nechaly chirurgicky odstranit spodní žebra. Neuváděly se žádné detaily, ale někdy byly přiloženy fotografie dokumentující úžasně tenký pas, který ženy tímto způsobem získaly. Mnoho pozdějších autorů (včetně mě v Nahé opici /The Naked Ape/ a Germaine Greerové v Eunušce /The Female Eunuch/) přejalo a opakovalo toto tvrzení a používali ho jako příklad toho, jak daleko jsou ženy odhodlané zajít, aby vylepšily to, co stvořila příroda.
Nyní se zdá, že jsme se stali obětí omylu. Detailní výzkum Valerie Steelové z New York’s Fashion Institute (Výzkumný ústav módy) dospěl ke strohému závěru, že „neexistuje vůbec žádný důkaz o tom, že by se tento zákrok někdy prováděl...“ Autorka poukazuje na to, že v žádné historii kosmetické chirurgie není ani zmínka o odstraňování žeber a že by to koncem devatenáctého století byla nesmírně nebezpečná operace. Lékařské metody nebyly v té době dostatečně pokročilé na to, aby se vůbec uvažovalo o takovém riziku. Když se znovu podíváte na fotografie žen s údajně odstraněnými žebry, zdá se spíše pravděpodobné, že byly retušované tak, aby pravidelným šněrováním zúžené pasy vypadaly ještě štíhlejší.
Touha věřit v kosmetické odstraňování žeber je však natolik silná, že se kolem něj vytvořila zcela nová „legenda“. Už několik let kolují falešné pověsti o tom, že jisté hollywoodské hvězdy se nedávno podrobily podobné operaci. Tvrdí se, že nyní máme k dispozici vyspělé chirurgické postupy a že jde o cosi, co lze realizovat a co se provádí, aby se postavy těchto slavných žen ještě vylepšily. Uvádějí se jména nejméně sedmi významných hvězd, které údajně obětovaly svoje spodní žebra touze po nádherné postavě. Pravděpodobnější však bude vysvětlení, že si pod oblečením tajně vypomáhají osvědčeným korzetem.
Neexistuje žádný důkaz o tom, že se tyto obtížné chirurgické zákroky provádějí, a většina hvězd, jichž se to týká, tyto pověsti ignoruje jako naprosto směšné. Pověsti okolo jedné z nich, zpěvačky a herečky Cher, byly však tak vytrvalé, že byla nucena vydat odmítavé prohlášení, podrobit se lékařskému vyšetření a zažalovat slavný francouzský časopis za to, že tyto pověsti opakovaně rozšiřoval.
Ačkoli se nyní zdá být naprosto jasné, že ani viktoriánské dámy, ani moderní celebrity se rutinně nepodrobovaly a nepodrobují těmto extrémním opatřením, zůstává otázkou, zda se odstraňování žeber z estetických důvodů vůbec kdy provádělo či provádí. Je obtížné mít jistotu, ale některé důkazy svědčí o tom, že se ve zcela výjimečných případech provádí. V popisu chirurgických zákroků nabízených transsexuálním mužům, kteří si přejí vypadat ženštěji, stojí, že „pro získání výraznější linie pasu se příležitostně provádí odstranění žeber“. Avšak hned následuje varování, že „se to obecně nepovažuje za vhodné“. Byla také zveřejněna jména několika amerických chirurgů, kteří jsou připraveni tuto operaci provést, a také její cena – 4500 dolarů.
Jedna mladá žena z Hamburku tvrdí, že zredukovala svůj obvod pasu z 51 centimetrů na 36 pomocí trvalého nošení těsných pásů, korzetů a operativním odstraněním žeber. Udává, že po operaci byla tři dny v nemocnici, že operace byla úspěšná a umožnila jí objevit se v televizi v Německu, Austrálii a Americe a ukázat svoji neobyčejnou postavu. Její tvrzení je snad pravdivé, ale můžeme si být jisti, že představuje ojedinělý, extrémní případ. Údaje o tom, že „odstraňování žeber bylo v padesátých letech relativně běžné“, a další podobné komentáře zůstávají nepodložené. Nyní se zdá, že rutinní odstraňování žeber není nic jiného než mýtus, který se zrodil z nekonečně dlouho se opakujících klepů. Význam této vytrvalosti spočívá v tom, že odráží nikoli chirurgickou pravdu, ale vytrvalost mužské fantazie. Zdá se, že obraz „vosího“ ženského pasu je v mužském mozku zapsán nesmazatelně a trvale.

Desmond Morris: Nahá žena

Poznámky edátora stránek k textu:

1) Korzet představuje v této roli film Titanic v dlouhé šněrovací scéně s nepřekonatelnou Kate Winslet. Rozhovor, který při něm jako hlavní hrdinka vede se svou filmovou matkou, je o mužské nadvládě a nespravedlivém postavení žen. Krásně koresponduje s obrazem – tedy těsným šněrováním do korzetu.
2) Ironicky je tento fenomén zachycen ve scéně svlékání z filmu Bože, jak hluboko jsem klesla.
3) 1 palec = asi 2,56 cm