Módní peklo
Už několik osob mě opakovaně prudí, abych napsala něco o korzetech. Jsou to známé firmy ze skupinky zvláště úchylné na tento kus oděvu, a protože korzety jsou z krejčovského hlediska poměrně náročné, a tudíž snadno zvoratelné, jsou skvělým námětem pro peklo – a tomu se nikdy nebráním.
Korzetů neboli šněrovaček máme více druhů. Jednak se prodávají v obchodech s prádlem - jsou pružné, mají košíčky, vzadu jsou na háčky a jsou určeny pro dámy, které potřebují zpevnit. Nebo pro dámy, které chtějí připojit ještě punčochy a tanga a pak doma svádět. Pak máme různé korzety ke svatebním a společenským šatům, které se v pekle objevily už mockrát, protože jsou to obvykle roury se šněrováním vzadu, čímž mají budit iluzi, že se snadno přizpůsobí jakékoli postavě a ještě ji vytvarují do ladných přesýpacích hodin. K tomu dojde jen na určitém typu postav a u dobře ušitých šatů, ve zbylých případech se korzet krčí, zařezává, kamsi padá atd.
No a nakonec máme korzety ze staré školy, které mají opět jiný střih a šijí se z jiných materiálů.
Všimněte si markantních rozdílů ve střizích jednotlivých druhů korzetů.
Prádlový korzet má tvarované košíčky jako podprsenka a zpod košíčků vedou švy, jimž jsou spojené jednotlivé díly korzetu. Do švů se dávají tenké plastové kostice. Používají se pružné materiály a korzet je vzadu na háčky podobně jako podprsenka. Musí se proto dobře vybírat a zkoušet, stejně jako podprsenka, aby dobře seděl a nebyl nepohodlný.
Korzety ke společenským a svatebním šatům, případně samostatné korzety (tvarované topy bez ramínek), mají obvykle princesový střih, takže vepředu jsou tři díly (jeden symetrický střední a dva postranní, které končí v podpaží), někdy - v zájmu lepšího tvarování nebo pro oko zajímavého členění - je jich víc (některý díl se ještě rozdělí). Slušný korzet má podšívku (dává se většinou acetátová nebo viskózová jako do kteréhokoli jiného oděvu) a ve švech opět tenké kostice, aby lépe držel tvar. Má-li sedět a dobře vypadat (a nelézt dolů), musí se ušít pěkně na míru. Větší prsa neudrží bez pomoci podprsenky. Kostice pak prostě hodí flintu do žita a zlomí se.
Korzet klasický, jaký mají rádi fetišisti, gotici, vyznavači viktoriánské módy apod., se stříhá z více dílků, bývá jich nejméně 10 kolem dokola. Místo běžné podšívky se do něj musí dát něco silnějšího, třeba kepr nebo silné plátno, někdy ve více vrstvách. Nesmí pružit, protože by pak nefungoval - musí se totiž stáhnout hodně fest. Vyznavači pravých korzetů (sami jim většinou říkají prostě „korzety“, zatímco předchozí kategorie důsledně odlišují označením „prádlový korzet“, „korzetový živůtek“ nebo „korzetový top“) jsou ochotní jít do extrémů, takže skutečně dosahují postav ve tvaru přesýpacích hodin, a oblíbenou kratochvílí pro ně je pročítat si diskuze na svatebních serverech, kde se nevěsty předhánějí, která z nich do sebe v saténovém korzetku zvládla nasoukat méně koláčků, a smát se jim.
Do klasických korzetů se dávají buď plastové nebo kovové kostice. Plastové jsou širší a tlustší než ty, které se dávají do šatů. Kovové jsou dvojího druhu, měkčí a tvrdší, a také mají různé šířky a někdy i tloušťky. Korzet má vzadu zpevněné kovové dírky na šněrování a vepředu speciální odolné zapínání, protože běžné háčky nebo třeba zip by opakovaný silný tah nevydržely. Z toho všeho jasně vychází, že ušití klasického korzetu je hodně náročné: stejně jako u běžných korzetových šatů musí střih přesně sedět a díly je potřeba precizně a pevně sešít, ale zbytek je už o něčem jiném: na kostice se nejde s nůžkami, ale s rozbrušovačkou, materiály se objednávají z horoucích pekel, protože u nás se neprodávají, dírky na šněrování se nasazují kladivem a celé to stojí mnoho hodin poctivé práce. Jak jsem zjistila, jsou u nás v současné době dvě výrobkyně, které se specializují na korzety a šijí je z odpovídajících materiálů a v odpovídající kvalitě:
A tak se – po nutném dlouhém úvodu – můžeme podívat na ostatní korzetiéry, kterých se poslední dobou vyrojilo jako hub po dešti, a zjistit, zda mají na toto označení nárok.
Yana Thal – „Korzety jsou vyráběny ručně za pomoci tradičních korzetářských metod. Pro vyztužení jsou použity velice kvalitní kostice z pružné oceli. Tyto speciální kostice jsou velice ohebné a pohodlné k nošení, ale nedochází k jejich deformaci jako u klasických plastových kostic. Všechny naše korzety jsou schopné zúžit váš pas až o 8 cm.“
Od návrhářky, která se chlubí, že se učila šít korzety v Anglii (klíčová otázka zní: u koho?), bych čekala víc. Korzety má ušité velice hezky, nikde nic křivého, čisté linie, střízlivé, přitom nápaditě zpracované materiály. Podle šířky tunýlků a chování korzetu však používá úzké spirálové ocelové kostice (to jsou ty měkčí), proto se jí všechny korzety táhnou pod prsy a na břiše. Tím, co stahuje, nesmí být látka, ale samotná konstrukce korzetu, kdežto Yana Thal dosahuje stažení našponováním látky. Kromě lepších kostic by to chtělo i pevnější materiály a víc vyztužit. Osmi centimetrům se správný úchyl jen vysměje, korzet musí zvládnout třeba čtyřicet, když je na to majitel vytrénovaný.
Miadesign šije strašlivé, nesedící korzety s tenkými kosticemi, divnými ozdobami a nesesazenými vzory, které si cení na mnoho tisíc korun. Ani jeden model nemá vyfocený na postavě, což je škoda, protože by mě fakt zajímalo, jak by to vypadalo.
Pak tu máme Corsetland. Proti měkkým topům korzetového střihu nelze nic namítat (sama prodejkyně uvádí, že topy jsou bez kostic, aby byly pohodlné), zaráží mě ale uváděné rozpětí velikostí: 36 až 42. Žena šestatřicítkových rozměrů se od ženy vel. 42 dost značně liší, a to nejen třeba obvodem pasu, ale i obdařeností v horních partiích či špíčky na břiše nebo na bocích. A rozdílné stažení šňůrkou vzadu to nespraví. Buď v tom jedna bude narvaná, nebo druhá vypadat jako v pytli.
K modelu Versailles za 3999 korun bych jízlivě podotkla, že haute couture, na niž se autorka v doprovodném textu odvolává s tím, že to dalo „hodiny a hodiny ruční práce“, vypadá jinak. Například mívá sesazené vzory, a že tenhle k tomu přímo vybízel, je z obrázku dobře patrné. Také bych čekala lepší tvarování – korzety je prostě ideální dělat na míru – ne další „38-42 - upravte si šněrováním“. Škoda, nápad s členěním, které lichotí postavě, je dobrý.
Jarka Kašparová (na Fleru jako Hexi 1, jinak též Jarka Kašpar, Casper a Grand Gothic) tímto korzetem rozezlila ortodoxní korzeťačky, protože ho označila jako repliku viktoriánského korzetu (pak to odvolala a zmírnila na „ve viktoriánském stylu“). Není to ani replika, ani ve stylu. Je to pěkné – hezká barva, materiál, ten kanýr nahoře a dole bych urvala, připomíná mi Miadesign. Krajka krásná. Kostice slaboučké. Vykukující břicho a žlábek vulgární a velmi neviktoriánské. Celkový střih, tvarování a vzezření korzetu též neviktoriánské. Nevím, co autorku k tomuto označení vedlo, snad že korzet není princesový, jak se to dělá dneska, ale z více dílů? Cena za celý komplet (korzet + sukně) je poměrně odvážná: 15 540 Kč.
Korzet ze žlutavého hedvábí vypadá lépe, má už dokonce klasické korzetové zapínání, ale zase je tu spousta nemilých detailů: Dole pod posledním háčkem se korzet roztahuje, tvar spodního okraje není moc lichotivý, nahoře to odstává, šev kolem zapínání je křivý (švy šité tmavou nití na světlé látce či naopak NESMÍ být ani trochu křivé, protože je to hrozně vidět), přidala bych lepší kostice a lepší tvar. Korzet by měl být výrazněji tvarovaný v pase, protože stažení v pase je jeho účel a bez toho to vypadá divně; udělat festovní korzet a zároveň chtít, aby v pase moc nestahoval a byl pohodlný se bohužel vylučuje. Jo, a s těma cenama bych byla vážně opatrná. Za 5 328 Kč už to máte na míru a se vším servisem.
A ještě něco. Až se rozhodnete pořídit si korzet, nekupujte si čínský na eBay. Vyfocené na modelkách vypadají úchvatně, ale jejich kvalita je strašná.
